27. prosince 2013

Kreativní martýrium

Tak je to letos zase za mnou, říkal jsem si minulý čtvrtek odpoledne.


Za mnou že jsou nervy, který z nápadů je nejlepší, ještě větší nervy s tím, abych to pořádně domyslel, trošku menší nervy s výběrem papíru a gramáže (mít takové nervy znamená těšit se), lehké nervy spojené s pochybnostmi, zda letošní laťka není níž než ta loňská, a pak radost, když to večer přivezli z tiskárny. A pak, na zkoušku – pro tu radost, která mě čeká – jednu si vyplnit a podepsat…
120 obálek, razítek, podpisů, známek...
Klikněte pro zvětšení!
… co jsem to proboha vymyslel za kravinu? To se mi snad zdá… tohle přece nemůžu nikomu poslat! 
Zděšeně jsem zíral na sofistikovanou formulaci novoročního moudra, jež jsem tak dlouho formálně cizeloval a leštil, až jsem z něj vydřel všechen obsah. Vzpomněl jsem si na tu spoustu hodin, kdy mě zrovna nenapadaly žádné labradosti a já si zapisoval různá poselství, která se chtěla vejít do vymyšleného mustru římských číslic příštího letopočtu.
MMXIV… 
Filozofie konceptu byla taková, že rok 2014 je nadlouho posledním letopočtem, který lze vsadit do české věty tak, aby foneticky zapadl do čteného textu. O ta dvě M ani tak nejde (jak se ale později ukázalo, šlo i o ně), ale následnost hlásek K, S, I a V je jakžtakž použitelná, oproti zcela nepoužitelné sérii K, S, V, I, resp. II příští či přespříští rok. Snad až v roce 2019 s jeho K, S, I, K a S… ovšem kdoví, zda v ten „rok si ksakru vzpomenu.“ Jenže – dostat jak MM, tak XIV do smysluplné věty je jedna věc, ale obé dostat do smysluplné věty tak, aby se letopočet ocitl na středu textu, uprostřed obou řádků, to si vyžádalo delší hry s jazykem a pár bezesných nocí, resp. nocí, kdy se mi zdály spousty formulací, ale žádná alespoň na litery nebyla tou pravou střední cestou. Teprve s formulací o tom,
že „Vážený/vážená xy, NEZNÁMMENŠÍHO a teď funkce, povolání, charakteristika atd., 
ALE že TŘEBA TAK ZA ROXIVZPOMENU… a jestli prý to STAČÍ?“ 
jsem se (vůbec nechápu, jak a proč) ztotožnil a měl ji za vtipnou, promyšlenou a vůbec všelijak úžasnou.
Dát pak grafice správnou formu, vyhrát si s tiráží včetně vtipného „SPĚCHÁTE-LI NA ODPOVĚĎ, DOPLŇTE SI SAMI, PROSÍM, KOHO MENŠÍHO NEZNÁM!“ (haha) a ve jméně a příjméně zvýraznit P a F, to už byla macha. Export do PDF a v pondělí ráno mailem trádá do tiskárny.
Takhle se to nezdá, ale svou váhu to má.
Klikněte pro zvětšení!
A pak byl ten čtvrteční večer a já si to natěšeně chtěl zkusit.
Nevím proč (samozřejmě že vím, ale to je na jindy), ale po celou dobu, kdy jsem zejména tu první řádku koncipoval, jsem její poselství, domněle moudré a seriózní, v duchu věnoval kolegovi Janu Solperovi, pořád dokola jsem si představoval, jak svou novoročenku vyplňuji a jemu adresuji (snad proto, že jeho ohlasy na má každoroční poselství jsou příjemně pochvalná a nadšená; občas jsem ze stejného důvodu své tvůrčí úsilí směřoval i na Jiřího Suchého). Bohužel jsem se tak zabral do formulace, až jsem zapomněl domyslet, co se bude odehrávat nejen na začátku celé věty (oslovení), ale zejména v poli pro vepsání toho, co neznám menšího. A ve chvíli, kdy jsem chtěl v dedikaci panu Solperovi vtipně pokračovat, došlo mi, že na toto místo se nedá napsat nic, co by z kteréhokoli adresáta neudělalo idiota.
Ať se nikoho nedotknu, oddemonstruji své faux pas na sobě.
„Neznám menšího chlapa“ znamená, že jsem nejmenší chlap z těch, které znám.
Naopak to, že „neznám menšího génia“, znamená, že jsem nejmenším z géniů v mé paměti. A „neznám menšího kreténa“ znamená, že jsem největším kreténem, atd. Prostě ať tam napíšu cokoli, adresáta urazím. A to, že jsem chtěl ve většině případů tuto iniciativu nechat na samotných adresátech, na výsledku vůbec nic nemění, naopak, jen jej to posiluje. Představil jsem si sám sebe, jak se snažím pochopit Benešův humor, než se nadosmrti urazím.
A pak jsem zdrceně asi dvě hodiny seděl a přemlouval sám sebe, jestli to nemá ještě jinou než tuhle totálně destruktivní logiku. Nemělo.
A ráno, ještě za tmy, mě napadla věta tak jednoduchá a srozumitelná, že dát jí tvar a spočítat litery po obou stranách tak, aby letopočtu uvolnily svůj střed, potřebovalo právě tolik času, abych ještě před osmou zopakoval formální grafickou proceduru, v tiráži se místo vtipu omluvil za hrubku, data odeslal do tisku (svatý tiskař Daniel!) a kvečeru si rozbalil balík konečně hezkých, vtipných a tradičně typických Benešových novoročenek. 
Pak už to znáte. Třista podpisů (stále jich štůsek nosím s sebou), stodvacet nadepsaných obálek, olíznutých známek a úderů razítkem, a stodvacet představ okamžiku, kdy obálku adresát otevře a zamyslí se nad obsahem. Třeba kolega Jan Solpera… 

P.s. Na facebooku jsem se o svém martyriu s blbým nápadem zmínil, a dost možná je mezi mými virtuálními přáteli větší zájem o onen ausšus, na který se mi ale velice dobře kreslí ty mé labradosti.

P.p.s. Ode dneška by tahle novoročenka měla být minimálně ve stodvaceti kastlících. Jsem rád, že je to za mnou.

Klikněte pro zvětšení.

1 komentář: