Pavel Beneš

O čísle 13 se říká, že je to číslo šťastné (samozřejmě pro některé, pro jiné je číslem nešťastným, kvůli nim se třeba v Praze nesvezete v tramvaji č. 13). Příští rok je v tomto miléniu třináctým a já věřím, že bude dobrý. Proto jsem to taky dal na svou novoročenku.  (Koho novoročenky nebaví, ať si klikne třeba na prezidentské volby.)  Novoročenkovým rituálem převracím poslední stránku kalendáře, podepisováním a přípravou k odeslání pro mě začínají vánoce a jejich dopadem na dno oranžových poštovních schránek pro mne končí rok. Od té chvíle žiji představou, jak sdělení v obálce ovlivní adresáta, zda vůbec a proč případně ne. Denně mně mailem (mimo jiné) chodí desítky neuvěřitelně nevkusných rádobypřání všeho možného v příštím roce (i kdybych všem odesílatelům popřál ten příští rok desetkrát hezčí než jsou ty jejich kýče, furt by je nečekalo nic, nač by se mohli těšit), a mně jejich úroveň přiměla k bilanci svých dosavadních poselství, jak jsem je pro roky s dvojkou...

Celé úterý jsem za zdravím, za prací i s ní chodil po Praze s „výrazně ohrnutými nohavicemi u svých kalhot.“ Jednak jsem si tím připomněl člověka, který zásadně ovlivnil mé poslední čtvrtstoletí, a jednak jsem se rád zúčastnil happeningu, po jakých prahnu leta a jichž je v této zemi stále jako šafránu. Pochopitelně že jsem nepotkal nikoho, na koho by bylo lze spiklenecky mrknout, a stejně pochopitelně jsem od nohou nastydl (a ženské ve svých sukních i v těch nejtřeskutejších mrazech mají můj obdiv ještě větší, než ho měly dosud, a to se mi ten dosavadní často jen taktak vešel do trenek) a celou středu prokýchal. Těch pár pšíknutí a nechápavé pohledy ostatních mně ale za ten skvělý pocit stály.  Stejně jako by mně za to stály, kdybych našel odvahu jezdit metrem úplně bez kalhot , dokázal zamrznout na Hlavním nádraží nebo zazpívat Hallelujá někde ve fast-foodu. Tyhle spontánní akce mají své kouzlo právě v ochotě být po určitý čas za pitomce a hlupáka pitomcům a hlupákům oh...

Vánoční tucet přiblížil počet mých psích reinkarnací k dvěma stům padesáti!

Loni taky takhle s koncem roku, přesněji 30. prosince, jsem se na téma podpisů rozepsal ve svém sloupku na již zaniklém serveru Futurum. Dnes se k nim vracím z trochu jiného konce, nechce se mi říct, že z opačného, ale představte si lano, které se na koncích třepí... tak z jednoho z těch třapců. Pozoroval jsem totiž dnes svoji ženu, jak podespisovala několik lejster podle podpisového vzoru, jenž sám o sobě byl jedním z těch dokumentů, a uvědomil jsem si, jak se ani za dvacet let nesžila s vyvdaným příjmením. Nemám na mysli sžití se se stavem, přemýšlím o nezvyku podepsat se stejně ladně jako za jejího svobodna, kdy měl její podpis kouzlo samozřejmosti: byl to jistý tah a v obou slovech se cítila být sama sebou, zatímco dnes s tehdejší jistotou zavlnila křestní jméno, a pak „Be“ ještě jakžtakž navázala, s „neš“ už bojovala a zbytek se scvrkl do kouře či křivky grafu, jakoby se té náhlé změny liter lekla. Moc dobře si vzpomínám na veskrze velice hezkou kaligrafii, jíž...

Nemůžu nemít radost! Odzadu se dere dopředu! Tady se prodává, tady se prohlíží. V listopadu 2012 bylo nominováno na Cenu Czech Grand Design 2012 a 12. prosince 2012 dostalo Mimořádnou cenu rektora UJEP za knihu roku 2012.  Kecal bych, kdybych tvrdil, že mě to nevzrušuje – naopak!

Zatímco odborným tiskem proběhla nesmělá zpráva, že Apple spustil iTunesStore v Rusku, Turecku, Indii, Jižní Africe a dvaapadesáti dalších zemích, nikdo si nevšiml, že táž firma v tichosti buduje i v Česku síť svých center iPhumeStore. Její realizací Apple vychází vstříc vzrůstající oblibě elektronického hulení, tzv. iGaret (kuřiva zbaveného nežádoucího eHtu, něco jako iNhalátory). Z notorických kuřáků – hodinu co hodinu žehrajících, že se svým zlozvykem musí na chodbičku rovněž nekuřáckého CafféMacs v areálu sídla Applu na adrese 1 Infinite Loop v Cupertinu – sestavil Tim Cook tým pro jeden jediný úkol: zpracovat koncept mobilu a elektronické cigarety v jednom, s pracovním názvem iPhume.  Technicky problém hoši z Cupertina vyřešili přidáním inhalačního kanálku k dírce na sluchátka a prakticky to vypadá tak, že jedním uchem posloucháte a buď inhalujete druhým, nebo si druhé sluchátko strčíte do úst a vcucáváte dávku spolu se zvukem (tuto variantu ale doporučují na inhalačno...

Zadal jsem ve středu svým studentům aktuální úkol: chci, aby vymysleli a vyrobili vánoční dárek pro rodiče nebo prarodiče. Nenechte se ale zmást – nejde tu ani o lidovou školu umění, ani o vánoční besídku. Jde tu i o vás. Když jsem studenty předvánočně brýfoval, uvědomil jsem si, že dost možná ne pro všechny je už v této fázi úkol splnitelný, a abych zohlednil možnost klidného štědrého večera i v rozvrácené či neúplné rodině, rozšířil jsem cílovou skupinu obdarovaných dvojic na sestru se švagrem, bratra se švagrovou či na tchýni s tchánem. Podstatné v zadání je ale to, že dárek musí být dvojdílný, lišit se obsahem a evidentně reflektovat vztah oněch dvou konkrétních lidí, jimž je určen. A aby toho nebylo málo, povinnými součástmi řešení a výsledku jsou jak vize případného přijetí dárku zpracovaná ještě před svátky – taková ta potutelná představa předání, ve spektru scénářů od růžovoučkého happy-endu po katastrofický citový karambol –, tak audio a video záznamy vlastního předávací...

Mám tužku a strašně moc jsem potřeboval zapsat aktuální myšlenku (napadla mě železniční výhybka), jenže – asi to znáte – tužka se ztupila a hrot zhrubl, a sekyrka, kterou jsem tužku naposledy ostřil, zůstala v dřevníku.   Protože tady v Birminghamu, ve státě Alabama, je letos tuhá zima a mně se už ven nechce, nemám jak tužku ostrouhat (ostří nože jsem použil na prototyp rotačního parního stroje), a jak jsem tak roztrpčeně hryzl nehet, uvědomil jsem si, že čím jsou mé řezáky pro mé nehty, tím může být pro mou tužku něco jako… no, prostě tak jako prst mezi zuby, strčím tužku do – název ještě nemám – párkrát jí otočím a zakvrdlám a vytáhnu ji ostrou a špičatou.  Něco jako ořezávátko.  A proč se z toho vlastně zpovídám? Protože jsem si zrovna vzpomněl, že za 115 let se po zajímavých událostech dnešního dne (je 23. listopadu 1897) bude pídit nějaký Pavel Beneš (dělá mu radost blažit čtenáře podobnými novotami) a česká verze jakési wikipedie uvede dnešek jako den, kdy j...

Bývaly roky, kdy ve škole naproti zkoušely Barbíny di Praga prosincové Dlúhé noce už od půlky srpna, ovšem kde a co zakoušely potom nevím, jejich naivní hlasy už dávno umlkly.  Máme již půlku listopadu, a přestože první sníh smočil pražskou dlažbu již s koncem října, správci komunikací dosud mnohde neopentlili ulice červeno-zeleno-zlato-blikajícími girlandami a uštvané prodavačky v nejednom supermarketu ještě stále usilovně hledají cédéčka s vánočními zpěvy, která teprve před pár měsíci jejich předchůdkyně pečlivě uložily k letnímu spánku. Marketingoví stratégové nadnárodních řetězců oprašují a retušují oprýskané Santy Klause, a propagační oddělení řetězců hluboce podnárodních tak jako posledních dvacet let marně vymýšlejí ryze českou alternativu pro toho tlustého páprdu v červené uniformě, kterého si rok co rok děti pletou s nahatým Ježíškem. Reklamní agentury už dávno zachrlily své klienty slogany o svátcích klidu, míru a slev, a dramaturgové České televize se válejí smíchy n...

Američani to měli jednoduché, vybírali ze dvou a ti dva si mohli být témeř jisti, že vyhraje jenom jeden. U nás se jich popere bez jednoho tucet a zdaleka neni jisté, že vyhraje vůbec někdo. Zkrátka ze dvou se to lépe táhne. Připravovaná přímá volba prezidenta a strkanice s bednami podpisových archů ve dveřích ministerstva vnitra mi připomněly vždy nemilou návštěvu krámu s botama (mám velikost 47): spousty škrpálů, ale žádný nesedí, nebo sedí, ale nesluší, a nebo sluší a sedí, ale stát se v nich už nedá.  Kandidátů na nejvyšší židličku máme víc než unese praktikábl, na němž sesle stojí, a nelze než si povzdechnout, že méně jich by bylo více všem. Tahle nerozhodnost je nám vštěpována od úplného malička: v kdekteré pohádce se nadržený princ musí rozhodnout mezi třemi, devíti nebo dvanácti zahalenými pannami, z nichž ale jen jedna je stejně zvlhlá jako on, případně nesmí vstoupit do dvanáctých dveří, byť za jedácterými se neskrývá nic, po čem by toužil. Draci mají dvanáct hlav...

Kdyby se mi zdály sny, mohl bych tvrdit, že se mi zdálo, jak mě „někdo“ nominoval za kandidáta na prezidenta České republiky, a z toho pak rozvinout jakkoli pomatenou interpretaci takového snu.   Protože o snech si mohu skutečně nechat jen zdát, přiznávám se, že mě to napadlo zcela zastřízliva a zabděna, a přesně vím, ve kterou chvíli: když vyšlo najevo, že i Táňa Fischerová má potřebných padesát tisíc hlasů a že i Vladimír Franz se v pondělí půjde udat na ministerstvo vnitra jako kandidát, došlo mi, že je nejvyšší čas začít přemýšlet, koho nakonec nevolit. Tenhle postup je mnohem jednodušší, jsem si totiž mnohem víc jist vším, oč nestojím, než tím, co mi ke štěstí skutečně chybí, alespoň tedy v rámci své občanské existence v této zemi. Jako vystudovaný umělec bych měl mít jasno. Jenže zastávám názor, že umělec ať je umělcem, zvláště tehdy, cení-li si jej jako umělce alespoň někdo. A stejně tak i kníže, zelenina, hradní culíkář i ti ostatní – však už nám leze krky otřepanos...

Naivka by si mohl myslet, že technosvět si oddychl, protože iPad Mini je od středečního odpoledne (páni! to už je to fakt tak dávno?) konečně na světě.  Ale ouha, zatímco kulisáci divadla California na 345. jižní první ulici v San José uklízejí na sobotní modlitbu Eida Ul Adhy, cupertinští vývojáři a inženýři (sinus, kosinus, deskriptiva / kdo je tu inženýr, ať s námi zpívá) dokončují 4D modeláž příštího přelomového produktu jablečného světa: iPidi.  Technologové na obou stranách Pacifiku si totiž již nějaký čas uvědomují, že na trhu chybí telefon s funkcemi tabletu, resp. tablet s funkcemi telefonu, něco jako tablefon nebo teleblet.  Současný souboj Titánů na telefonokomunikačním poli se vyznačuje jasně definovanými strategiemi: zatímco Samsung své telefony Galaxy úhlopříčně stále zvětšuje – zhruba kolem Tří králů telefony přerostou tablety Note – a za necelý rok si bude zákazník s sebou moci nosit celou telefonní budku GalaxyMaxy, Apple naopak své tablety zmenšu...

Jen co jste se probrali z absťáku způsobeného nedostatkem samohonky a v nově okolkovaných čutorách utopili rozum, zvládli jste během jednoho víkendu poslat tuhle zemi zase o pár desítek let zpátky, přebarvit blednoucí modrý nátěr krvavě červeným s prosvítající oranžovou… ani ne měsíc nedobrovolné střízlivosti a v palicích máte zas vymeteno. Cože, vy se v tom odstavci nepoznáváte? Mluvím přece k vám, k zastydlým alkoholikům bez rozumu, kterým je putna, co je psáno na etiketách stejně nesrozumitelných jako vaše rozumování těsně před zavíračkou u vás v nálevně, k vám, voličům komunistů a všech dalších prozřelých pademokratů s frňákem rudým od věčného nasávání čehokoli a s myšlením stejně rudým ze závisti a z potlačované zloby nad vlastní neschopností čehokoli poctivě dosáhnout. K vám mluvím, protože kdo jiný než pitomec jako vy je schopen naházet jak vidlemi hnůj za hlavu všechen rozum, vkus a víru?  Radši oslepnete, než byste za střízliva byli s to pochopit, že některá svin...

Doba od těch časů utekla nejen kroky Mílovými (opakuji se vědomě, ale nikdo ještě vážně nedocenil, jak skutečně dlouhými kroky Míla chodí, fakt!), ale také oč menšími pro člověka, o to většími pro lidstvo (bohužel), ba co víc, i mnoha pokroky (a sem tam holt i poněkud křivými Kroky Františka Janečka).  Ale ať si doba kráčí jak chce rychle, pravdy zůstávají stejné, zásady se zásadně nemění, dobro má stále svých šest strun a nejen v pohádkách vítězí nad žezlem ve většině jeho podob. I když – s konci toho minulého i tohoto aktuálního týdne se ukazuje, jak snadno nad lží a nenávistí může zvítězit lež ještě větší a cháska k tomu.  Oněmi časy myslím věky, kdy prériemi kočovali rudoši (dnes koučují premiéry a jiné pohlaváry), snadno uplatitelní ohnivou vodou (dnes na ni lákají své žíznivé voliče, dosud sice chlastem neosleplé, ale i tak evidentně nevidoucí), a kdy bledé tváře byly ještě přirozeně ostražité a nedůvěřivé (to je vlastní i dnešním pistolníkům) o to víc, oč méně dba...

Předpokládám, že nejsem sám, komu támhle v koutě u dveří (nebo někde jinde) leží obrovská papundeklová krabice, napěchovaná čímsi, co generace po nás už nebudou umět zpracovat: stovkami fotografií ze školky i ze škol, z výletů, cest a úletů, z mejdanů a z vernisáží, s rodinami a s přáteli. A co je na nich nejúžasnější, je to, že na většině jsem i já.  Leckomu se může zdát, co jako s tím, co že má být? Nic víc, než že na 99,99 % fotek, které jsem v posledních letech napráskal fotoaparáty nebo telefony, jsou všichni ostatní, jen já ne. Stovky a tisíce MB dat, několik napěchovaných zprvu cédéček, později externích disků, ale kdybych chtěl někomu dokázat, že jsem někde skutečně byl, že jsem se s někým skutečně potkal, dalo by mně hodně práce se v tom bordelu dohledat. Zato v té krabici ať sáhnu kam chci, vždycky vytáhnu sebe, sice mnohem mladšího, ale dokazujícího vlastní minulost. Pokaždé, když se tou bednou probírám, uvědomuji si, jaký poklad vlastně mám. Že jedna v...

... stejně jako jsou Poslední kabriolet, Poslední mohykán, Poslední výstřel, poslední sezóna Michaela Schumachera nebo Luboš Poslední. Stejně jako všichni a všechno tito a toto je při své definitivě pouze předposledkem, znamením budoucího konce.  Vlevo oběť s úsměvem zločince, vpravo budoucí koření života. Když jsme s Danielou přijeli v pátek po poledni do Tvrdoslavi, byl akorát tak čas i nálada jít se projít, užít si posledních slunečních paprsků tohoto léta. Jen tak, po cestě a pak loukou vzhůru, a kousek lesem, ale po silnici. A pak najednou – hele, houba. No tak jo, tak ji vezmem, řekli jsme si, a jestli ještě něco najdem, uděláme si smaženici. Pár kousků jsme pak ještě sebrali, proti původnímu záměru jsme i s cesty sešli, do letitých nalezišť jsme zabrousili, čistě z nostalgie. A když bylo načase otočit a jít domů, krčil se tam, připravenej pro objev, letošní poslední hřib. Parádní kus, zdravej jak řípa, dalo by se říct, kdyby byla řípa symbolem skutečného zdraví, jako...

Ledva přestala českému národu chybět kořalka, začalo jí přebývat logo České televize, se kterým se od posledního pondělka můžeme setkávat v levém horním rohu našich obrazovek. Jeho vlastně již dávná existence opět rozehřála chladnoucí hlavy českých Všeználků a rozproudila debatu o dalším zásadním problému. Shodou okolností je tento sloupek mým devětaosmdesátým, včetně víc jak předchozího přispívání na Futurum.cz. Proč to uvádím – jedním z prvních profesionálních počinů Aleše Najbrta byl sametově revoluční plakát 89, resp. 68, banální reminiscence graficky perfektně zpracovaná. Logo pro Českou televizi můžeme považovat za podobnou reminiscenci: ať je otočíte vpravo nebo vlevo, pořád to jsou tytéž závorky.  Je jasné, že ať už by bylo realizováno logo pro ČT jakékoli – nebo jakýkoli počin tohoto kalibru a ceny –, vždy by vzbudilo vášnivou debatu, a jak už to bývá, o to vášnivější, oč hloupější a naivnější debatéři by se jí účastnili. Víme všichni, že ti nejuhulákanější jsou zp...

Pokud neběháte, klidně si odklikněte jinam. Tahle úvaha se odehrává v keckách. Tak jako byla doba před tsunami a doba povlnná, před naším letopočtem a po Kristu, tak teď lze říci, že leccos bylo obdobím před ní a teď že je doba Lídová. A může za to jeden běh, profláklý Ultra-trail du Mont-Blanc, stovka kilometrů na jeden zátah přes Francii, Švýcarsko a Itálii, na který si jedna ženská letos troufla rok po té, co běhat začala. Spoustě z nás běžců, víc či míň vytrvalých – a nejspíš i sama sobě –, obrátila naruby vnímání vzájemného hecování a podpory, které si s velikánskou radostí navzájem poskytujeme. To, jak jsme mohli skrze facebookovou aplikaci (institut sociální sítě tak dostal další rozměr, odporující sílící vlně jejího odsuzování z důvodů pochopitelných i nesrozumitelných) sledovat  její průběh trasou, kdy nám z každé brány přes automat poslala zprávu o svém mezičase a o aktuálních podmínkách na místě, a i když jsme věděli, že jestli na něco fakt nemá čas, tak jsou to pr...