Pavel Beneš

V šupleti čeká dvoustovka známek v nominální hodnotě A ( „Prosím nějaké hezké bez pana prezidenta!“ „Pochopitelně…“ ) i obě razítka (letos bonusové s dvojsmyslným odkazem VZOREK MÉHO DNA), a přede mnou na stole na jedné straně hromádka nadepsaných obálek, na druhé štos tisků. I letos jsem si jich objednal „jen“ třistapadesát, jenže jako rok co rok se i letos tiskařský stroj nějak víc rozběhl, a než jej stopli, je jich tu šestset. Úctyhodná hromádka, slušná váha. Rozešlu jich kolem stopadesáti, dvě stovky rozdám. Zbytek ale taky tak nějak zmizí, rozplyne se v rukou všech, které stihnu potkat a které jsem neměl v adresáři. A všechny teď musím podepsat, aby efekt byl dokonalý. Nepodepsanou novoročenku nedám z ruky. Rituál podepisování novoročenek mám v hlavě odmalička – rodiče totiž vždy před vánoci podepisovali různá množství balíčků po 200 tiscích, podle toho, kolik lidí si novoročenky u nich objednalo. Za ta leta tisíce podpisů, maminka i tatínek, a nešlo to kazit, 200 podpisů včetně ...

O čem dneska psát, z čeho si dělat srandu? Kterou aplikaci pro smartphony si vymyslet, aby se geečí národ popukal smíchy? O kterou z nejnovějších technologií se otřít, a nemít při tom na mysli, že se dnes koná funus z těch nejfunusovatějších, anžto funus někoho, i díky němuž jsme tam, kde jsme, a s námi i všechny pitomé technologie a nejmožnější i nejnemožnější vychytávky, zaručující nám virtuální nesmrtelnost?  (Jediné, z čeho si dneska můžu udělat legraci a nemít pocit trapnosti, jsem já sám. Beneš. Dva metry kostí, a skoro metrák hmoty a tekutin. Nic moc k hromadné taškařici.) Doufám, že nevyjde Letiště Václava Havla. Jednak se mi už teď nelíbí představa příletu na Havlák (nebo že letím z Havla), a jednak dřív nebo později s týmž názvem vyrukují dřevotřískoví nábytkáři z Aska nebo Europamöblu. To si pak strůjci této hovadiny zalezou pod peřinu a budou dělat, že ten nápad jejich nebyl. Projde-li totiž teď letiště, co přidělíme jednou těm dalším? Hlavní nádraží, Florenc, Česká tel...

Dnešek je plný bizarní historie… tak třeba před 238 lety (1) se bostonští občané v přestrojení za Mohawky (2) zmocnili v přístavu zásilky čaje (3) a vysypali jej do moře (4) na protest proti britskému čajovému zákonu (5). Cílem tohoto zákona bylo snížení ceny čaje legalizací jeho pašování (6) do severní Ameriky (7). Jakpak by asi dnes bylo řešeno snížení ceny za tunel Blanka? Protože se před sto lety touhle dobou blížil přestupný rok 1912, vzal si jej na mušku (8) oregonský žertéř J. E. Murphy (9) a ve slavné karikatuře „Přestupný rok se blíží“ v Oregonském Journalu (10) si udělal prču (11) z faktu, že v přestupném roce (12) tamní ženy mohly vyzývat muže k tanci a následně jim vnucovat svou ruku. Murphy použil tento zvyk pro karikaturu, na níž si „Miss 1912“ oblečená podle poslední módy vybírá mezi kandidáty (13) na prezidentský úřad potenciálního manžela. Jsou tu Woodrow (14) Wilson, William Howard Taft (15), Theodore Roosevelt (16)...

... aby jí šel bezdrátovat router s dvouma vstupama V neděli to bude 110 let (1), kdy byly položeny základy pro dnešní globální komunikaci založenou na ničem, resp. na něčem co není, vulgo na tom, co vypadá takhle:               – ano, právě jste se koukali na bezdrátové spojení dvou částí této věty. Neomlouvejte se, i pro mě je to nepochopitelné, jak skrze nic (2) putuje všechno. Tehdy ve čtvrtek provedl Guglielmo (3) Marconi (4) první transatlantické bezdrátové spojení a nazval je wi-fi (5). Taková už je dnes doba: čím méně toho víme, tím jsme jako lidstvo dál. Descartes (6) by dnes asi musel být konkrétnější, se svým „Cogito ergo sum“ (7) by ho hnali svinským krokem. Krom toho, on ve skutečnosti tenkrát řekl „Cogito ergo sum quod sum… krok sum krok…“ (8), protože byl z interview (9) celý nesvůj. Neděle ale bude až pozítří, dnes je to 480 let (10), kdy došlo k prvnímu zjevení Panny Marie Guadalupské (11). Slečna Marie Guadalupská si tehdy uv...

V duchu známé koledy(1) – ano, Vánoce jsou za dveřmi, a Ježíškův bezedný vak(2) se roztrhává vahou přístrojů, letících v nerovném souboji s kometou(3) k srdcím natěšených vánočníků – se pod nejednou chvojkou či borověnkou objeví strojek(4), nad jehož funkcemi se i rozum postaví. Nejenže již pár let umí naše telefony fotografovat, teď k nim přibývají fotoaparáty, které umějí telefonovat. Z jedné strany foťák, z druhé mobil, hlásá titulek zdejší včerejší anonce. Reklamní kampaň Datartu(6) se vemlouvavě ptá, zda chceme dárkem skutečně potěšit, a dává nám možnost volit(7) mezi telefonofotoaparátkem, nebo svetrem(8) či fuseklemi(9). (Datarte, div se, ale mě víc potěší ty fusekle, protože hřejí a foťák podobný tomu od tebe bude mít kdekdo.)   Protože cílovkou podobných kampaní jsou ženy, je jistě vzrušující představa, že z jedné strany ten a z druhé onen(10). A když si při tom můžou ještě současně zavolat i zafotit, no… nekup (mu) to.  Na koledě citované v názvu dnešního sloupku mě ...