Někdy je dobrý bejt úplně namol.
Tak jsme si včera odbyli svou veřejnou premiéru. Před ní jsme byli nervózní jak před prvním tanečkem, a po ní rozjívený jako po maturitě. Před ní jsme doufali, že jí uděláme radost, a po ní jsme věděli, že se nám to povedlo. Znáte to, ne? Jak čekáte dychtivě za rohem, abyste vybafli na někoho, koho máte rádi, a jak moc se těšíte, že se jako lekne. Včera U Zavěšenýho kafe slavila kamarádka Radka Ciglerová svou padesátku a pěveckej sbor NaMoll, jehož je členkou a k jehož založení přispěla nejedním panákem – protože nad nimi jsme se jednou stali pěvci –, pro ni nazkoušel vlastní verzi Schillerovy Ode au Freude na Beethovenovu melodii. Bylo to jako hra na schovávanou. Zapírali jsme před Radkou tajné zkoušky, tvářili jsme se dva měsíce nezúčastněně, včetně Radčina syna Matyáše, kterej byl důležitým článkem všech příprav. Potají jsme si broukali své party, namnoze marně se učili text nazpaměť, a pod taktovkou a pevnou rukou sbormistra Ondřeje Cutycha jsme se snažili sejít ve třec...