Pavel Beneš

Je sobota, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji. Začala tím, že jsem se probudil až před osmou. Ono „až“ nepřičítám včerejší sedmičce červeného, spíš tichu. Běžně mne probouzí popeláři, kteří zrovna v sobotu musí vyvážet kontejnery se sklem krátce po šesté. Když nemohou spát oni, ať se nevyspí nikdo. Nechtělo se mně vstávat. Nebyl důvod. Pes spokojeně oddychoval půl metru ode mne, čehož se mu s pelechem v jiné místnosti jindy nedostává, v ranním slunci se leskl jako zamlada a ze sna se usmíval (ale labradoři se usmívají pořád). Nikam jsem nemusel, nikdo ode mne nic nečekal. Skrze pavučinu v okně jsem se koukal do modrého stropu. Nikam jsem neběžel. Přijel jsem sem předevčírem na houby a jejich hledáním jsem i tak našlapal po lesích svou dávku. V každé noze mám po kile hřibů a z almárky se na mě směje jedenáct skleniček hub s octem nakyselo. V kýnech by se mi běželo setsakra blbě, a i kdyby ne, absence proudu teplé vody ke spláchnutí štvancova potu je stej...

Sdílím kdeco a s kdekým. Své soukromí s 314 přáteli potvrzenými a dalšími přáteli přátel mých přátel na ksichtopisu¹, své názory na švitoráku², chutě na čtverohraně³, fyzickou přítomnost na skrzezdi⁴ či naběhnuté či našlapané kilometry na denněmile⁵. A právě odtud není daleko k myšlence sdílet se světem svou vášeň houbařskou. Založil jsem proto portál houbby a zrovna si prohlížím svůj profil. Z fotky toho není moc vidět – v předklonu právě vyňoupávám hříbek z mechu. Až mě někdo vyfotí líp, portrét změním. Přátel zatím moc nemám, v lese, kde mám svá místa, jsem dosud žádného otrapu⁶ nepotkal. Všichni ostatní, kterým jsem se připletl do cesty, se vždy mlčky vydali na opačnou stranu. Ani wifi tu není, do 3G jsem rovněž ještě nezapletl. Pod téměř povinným výčtem sdílených sociálek (uvádím jen ty pravé, hořčáky nechávám ladem) je můj aktuální stav: 832 hub, ale je v tom započten i nehoubařský trénink nedávno na Blaníku. Není to mnoho, ale začal jsem pozdě a dosbírám to. Položka motto se nes...

Protože jsem Čech, rád sbírám houby. (Nedávno jeden twitterák napsal, že rád sbírá houby, ale nerad je hledá. Ne že bych byl tentýž případ, ale přišlo mně to vtipné a teď k věci.) A protože mám práce nad hlavu a nevím, co dřív, vyrazil jsem na ně z Prahy na Šumavu. Nejdřív jsem poránu nemohl neobejít své teritorium nad Tvrdoslaví. Rok jsem tudy nešel, proto mě mohlo nepřekvapit, že tam, kde sto let býval les a oplýval houbama, tam je teď mýtina, která pokud něčím oplývá, pak neprostupným ostružiním, které se jak háďata omotává kolem nohavic a nohám brání hnout se tam, kam tělo již dospělo. Křižoval jsem oblíbená místa a sem tam i něco našel. Paradoxně nejkrásnější kousky jsem vydloubl ve škarpě u silnice, lemovené opuštěnými auty dychtivých houbařů. Za dobu, za niž uběhnu kolem 14 kilometrů, jsem našel kilogram hub. Pokud se mně zvýšil tep, pak snad ze vzteku nad zmizelým lesem mého dětství. Odpoledne jsem po nákupu koření do nálevu vyjel pod Keply, a zaparkoval u lesa právě ve chvíli,...

Tuhle jsem na to opět narazil, když jsem se vyznával z lásky k běhu a četbě Murakamiho: koho že skutečně máme rádi a velebíme jej jako skvělého spisovatele, čteme-li překládanou literaturu. Irving, Welsh, Chabon, Palahniuk, Paasillina, Murakami... to jsou mí favorité, mám-li si v tuto chvíli vybavit pár jmen. Co se mně na nich vlastně tak líbí? To, jak vystavěli příběh, charakteristiky, popisy osob a reálií? Jak vím, že to takhle skutečně mysleli? Co mně dává jistotu, že překladatelova interpretace je shodná s myšlenkovými pochody původního autora? Aneb - čtu rád Irvinga, Welshe, Chabona, Palahniuka, Murakamiho, a nebo spíš Radoslava Nenadála, Kamilu Lederovou, Markétu a Davida Záleské, Richarda Podaného, Jana Petra Velkoborského či Tomáše Jurkoviče? Kdysi jsem byl (a furt to trvá) fascinován překladatelskou ekvilibristikou Pavla Medka s jeho převedením příběhů Harryho Pottera. Kolika nádherným novotvarům dal život, kolik zvukomalebných, kouzelných a pohádkově tajemných slov vymyslel, ...

Ten Haruki Murakami mně promluvil z duše. Nejenom že krásně píše (aspoň to tak z Jurkovičových skvělých překladů vypadá; vlastně vůbec nevím, jak Murakami píše, vždyť je to Japonec), ale ještě k tomu je běžcem dlouhých tratí. V tom prvním se s ním měřit neopovažuji, v tom druhém se cítím být daleko za ním, nicméně stále v tom chumlu, kterému sice vždycky uteče, ale se kterým se pak potká v cíli. Zkrátka jsem se v jeho poslední knížce, v níž vysvětluje, o čem mluví, když mluví o běhání, našel. Tahle knížka nás, druhdy osamělé běžce, krásně sbližuje. Nečíst ji je totéž jako být členem partaje a neznat předsedovy teze, a přečíst ji znamená zblbnout ve jménu naběhaných kilometrů ještě víc. Čtenáři, kteří nikam zatím neběží, tu chuť s poslední kapitolou nejspíš dostanou, a ti, kteří si tenhle deník čtou mezi jednotlivými dávkami té naší vypocené drogy, se těší na svá příští vítězství nad sebou samými. A pak jsou ještě ti, kteří mají rádi Murakamiho knížky a neběhají, a ti vesměs nechápou, p...