13. července 2009

Vodítkový tanec

Jsou tance a tance. Jsou tance, nad nimiž se tají dech, při nichž se propadáme závratí do náruče partnera, a jsou bouře, za nimiž nezbývá než si ulevit, že tohle byl teda tanec! Jsou tance, které potřebují partnera (a jiné nepotřebují), a jsou tance, které vyžadují proprietu, bez níž by ten který tanec neexistoval - známe tance šavlové, s hadem či s mečem, se šátkem nebo s valaškou, s partnerem či s vlky... avšak existuje tanec, o němž se encyklopedie nezmiňují, který není k vidění v divadlech a tanečních sálech. Nejčastěji je ke zhlédnutí poránu a scénami jsou městské parky a zazeleněné plochy, tanečníky pak rozespalí nadšenci, ve svých malátných pohybech vedení svými živými čtyřnohými marionetami - psíky, psy, psisky, zakrnělinami i obludami.
S každým ránem, pravidelně den za dnem, se na řečená místa scházíme vlečeni dychtivými nenasyty, a za poetického burácení ptačí radosti si navzájem obdivujeme své tahouny, plně zaměstnané přízemními novinkami.
Někteří z nás své psy odepnout nechtějí a jiní nemohou. Domnělá agresivita některých našich pokladů nás tak nutí v bezděčnému mírumilovnému baletu, kdy se vztyčenými pažemi a omluvnými úsměvy na zívajících rtech kroužíme jeden kolem druhého a naopak, v ladných křivkách, které jsou střídány nečekanými zvraty, výkruty a shyby, jichž bychom povětšinou sami o sobě nebyli mnohdy vůbec schopni; zde je činíme v nesmírném rozsahu, který nám dovoluje rádius našich vodítek. S jistotou žonglérů přehazujeme z ruky do ruky konce řemínků a jejich plastové ovladače, se šikovností krajkářek se vyplétáme z houštiny šňůr, vodítek a motouzů. Při tom všem stíháme probírat spoustu banalit či podrbat některého ze zapletenců.
Bez hudebního doprovodu a bez zaslouženého aplausu se nakonec od sebe ladně vzdalujeme, brzděni nenabaženými potvorami na koncích našich vesměs nefunkčních ovladačů.

Žádné komentáře:

Okomentovat