Pohádka o Kubovi

Pilo, nepilo, ale víc pilo sympatické stvoření po malostranských šenkovnách. Chasník statné figury, s věčně se smějícími štěrbinami šibalských očí (možná tak vypadal proto, že v sobě trvale živil lásku ku dnu vychlazených korbelů), a řídkým copánkem tmavých vlásků, kterým se už zamlada zachtělo zrcátka.
Vstup první: Poprvé jsem se s ním potkal – je to ale náhoda, s tím jeho krejčovským příjmením – u něj v atelieru na Radnických schodech, kde šil vrbu. Jakkoli můžete mít pocit, že jste se přeslechli nebo že jsem se já o nějaký ten řádek překoukl, slyšeli jste dobře: Krejčí Jakub šil vrbu. A ne jednu, a proto jsme se tam tehdy z jara roku 1985 sešli, abychom ty vrby sešili rychleji. Konec prvního vstupu.
Když měli náhodou všude ještě nebo už zavřeno, přebýval Krejčí Kuba ve skromné cimérce po zfonetizovaném cihláři, kde se o něj starala Maruška a říkala mu Kubíčku. Vařila mu kávu a krmila jej lucinkami a esíčky, které trpění hosté s takovou chutí do sebe ládovali. Krejčí Kuba vyšíval litografie, tečkoval ušaté zrůdičky s nablblými úsměvy, entloval svým rukopisem knížky pro Pana Tona, oplétal se kolem divadel a po večerech a nocích – dost často už od oběda – sníval nad tucty půllitrů o budoucí kariéře divadelního principála.
Vstup druhý: Teď už to snad můžu říct – ten jeho pointilismus mě vytáčel. Tolik teček jako on snad neudělali ani všichni radisté všech námořních bitev, co jich kdy bylo. A přitom, jak jsem jej pozoroval – a co mi taky zbývalo, když jsem chtěl jít na pivo a on měl roztečkováno své denní pemzum plochy kamene? –, žádná z těch pitomých teček nevznikla setrvačností, mechanicky nebo nedejbůh omylem! Tohle byl pro mě tehdy body art!… Konec druhého vstupu.
Když byly do všech vrb zašity Krejčovské důvěrnosti, přesadil hadrovou flóru do stanu a pak na Střelecké ostrovy let 1985 až 1988, a z jejich semínek vyrostla džungle nazvaná Divadelní pouť, se kterou pak objel světa kus. A jako tovaryši ve stoletích předchozích, pobýval náš Krejčí s tímhle svým spektáklem na severu v dánských městysech Roskilde a Aarhus, na jih zabloudil k rakouskému Kremsu a na východ jej to zavleklo až do Bratislavy. Všude byl vítán, hýčkán, aplaudován. A on se furt tak nablble usmíval.
Vstup třetí: Ačkoli jsme se nejintenzivněji vídali před necelými dvaceti lety, stále mám před očima a hlavně v ruce čáru jeho tehdejšího profilu, který jsem nesčíslněkrát k pobavení celé jeho mokročtvrtní družiny črtal na pivní tácky a účtenky, na ubrousky a desky stolů, pokaždé v aktuální situaci. Nikdy se na mě za to nezlobil… a furt se tak mile nablbe usmíval. Konec třetího vstupu.
Přešla revoluce, přešly chtíče a poluce. Začal život. Krejčí Kuba se postavil na vlastní nohy. Kymácel se, ale ustál to a vystřízlivěl. Marušce dal vale – nebylo to porvé, ale bylo to naposled – a ve dveřích se srazil s Helenou. Hardy potkal Laurela. To bylo radosti, to bylo objímání! Láska a štěstí vygradovaly až ke vzniku ambiciozní Galerie Gradus, která se ani nestačila etablovat mezi galeriemi lidovými či Národní a zdegradovala.
Vstup čtvrtý: Z dnešního pohledu je to jen dobře. Neumím si představit Krejčího Jakuba, an sedí za pokladním stolkem s hromadou neprodaných a neprodejných katalogů, a na zdech za ním visí navlhlé zašlé litografie s jeho podpisem a s podpisy několika dalších naivních bohémů, tvořících dosud pro vlastní sebeuspokojení. Navíc Krejčí Kuba šil málo pestrobarevných froté ručníků s pestrými motivy, jimiž se to v záplavě křišťálu, rozkošných loutek a papuch s hvězdným opentlením na Malé Straně jen hemží, a mezi nimiž by se jeho připitomnělí dobráci jen stěží prosazovali. Konec čtvrtého vstupu.
Šťastnému páru naštěstí zbýval ještě jeden společný zájem: potřeba být mezi lidmi. Ne mezi jejich portréty, mezi jejich sny a vizemi, ale mezi jimi samotnými, a přitom – pivečko. Odtud byl k Zavěšenému kafi již jen krůček, který Krejčí Kuba udělal, byť v náručí v dobrém smyslu slova všehoschopné Heleny. Museli, pravda, cestou překročit dotěrné milky a Milce i zčertovatělého mistra měšťana, ale nezastavili se a svorně docupitali až k přeplněným mísám dnešního podvečera, k těm parohům hojnosti na hlavách Krejčího zdřevěnělých přátel s povědomými mile nablblými úsměvy.


Krejčí Kuba na mě ušil boudu. Tvářil se jako umělec a vyklubal se z něho kamarád. A tak šil a šil, a jestli nezešil, kamarádí se mnou dodnes.

Kuba Krejčí s Renatou Vaňáskovou (než jsem s ní tančil na Life is Life v Řeznické, 1985)…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)