18. ledna 2001

Nesmírně rád dostávám poštu



Nesmírně rád dostávám poštu. Kromě úředních obálek s pruhy, nabídek na rychlý výdělek, parte a vyúčtování za elektriku jakoukoli. Vyzvedávání si pošty z kastlíku, odhadující zkoumání cizokrajných známek, pomalé a záměrně protahované otevírání obálek, na světlo boží pak vytahovené tajemství, to vše je můj po leta neměnný rituál, jeden z mála - ne-li jediný -, jemuž se oddávám i proti vůli své rodiny.
Přelom roků starého a nového je dobou žní, obdobím nejplodnějším. Není dne, aby otvorem ve schránce nebylo lze zahlédnout obálku či rub pohlednice. Přesněji řečeno, nebývávalo těchto dní. Těchto dní šmahem ubývá - a není to jen tím, že k nám na venkově chodí pošťačky ob den. Lidé míň píší, a z toho mála, co napíšou, ještě méně posílají. A z toho mála, co pošlou, je jen velice málo ke čtení.
Kromě období novoročních přání jsem zažil ještě jedno, velice silné a velice plodné období. To když jsem se kdysi, ještě za komoušů, zapojil do celosvětové akce ChainArt. Úkolem bylo rozmnožit desetkrát došlou výzvu, ze seznamu deseti uvedených adres první vyškrtnout a na konec seznamu svoji přidat, výzvu rozeslat deseti lidem, v jejichž účast bylo lze věřit, na vyškrtnutou adresu poslat nějaké své dílo a pak už zbývalo jen čekat. Napoprvé jsem dopis rozeslal deseti kolegům ze školy - a nic se nestalo. Nedůvěra v akce typu Dopis štěstí (přerušíš-li hru, zemřeš!) sehrála svoji roli. Podruhé, když se ke mně výzva dostala, rezignoval jsem na vlastenectví a rozeslal ji do všech koutů světa, i lidem, o jejichž případném fyzickém kontaktu s mým dopisem jsem vážně pochyboval. A za měsíc se strhla bouře: zprvu dvě až tři, během týdne deset až patnáct, v zenitu až pětadvacet zásilek na mou adresu denně! Musel jsem se domluvit na poště, že si tam vše budu denně v odpoledních hodinách vyzvedávat, bylo zbytečné dostávat do schránky oznámení o uložené zásilce, protože ani jednou jsem z pošty neodcházel s prázdnou. Koberec, keramika, magnetofonové kazety, knihy, časopisy, šperky, grafiky, obraz, ubrus, čepice a šála, stovky dopisů a pohlednic, žvýkačky, pytel nafukovacích balónků, gramovonové desky, noty, fotografie... Byla toho po dvou měsících, kdy mne vlna přešla, hromada šestisetdvacetipěti (slovy 625) zásilek. Co se vešlo, to bylo v bedně od banánů, ostatní, rozměrnější kusy kdekoliv, kam je bylo lze s trochou logiky umístit. Když jsem se před pěti lety musel z atelieru vystěhovat, s těžkým srdcem jsem většinu z toho musel vyhodit. Z celé akce mi tak zbylo několik grafik, šperk, kterým se ráda zdobí má žena, a mnoho adres, s lidmi na nichž jsem si ještě leta dopisoval (a v několika případech i pokračoval v neverbální výměně)... ovšem - soudě z uhasínajícího ohlasu na korespondenci z mé strany - žádná z nich dnes již neplatí.
Stejně rád jsem se ovšem věnoval jiné variantě radosti z dopisu: mail-artu. Šlo o to, vytvořit umělecký - či jakýkoli jiný - objekt a ten poštou odeslat na danou adresu. Tak jsem se účastnil tří či čtyř ročníků MailArt Festivalu v italské Pise, organizovaných jakýmsi Brunem Pollacim. Vzhledem k tomu, že pošta v té době bazírovala na velmi přísných normách pro poštovní zásilky (jednobarevná obálka, přesně vymezené místo pro adresu či známku, formát zásilky, její váha), byla účast v podobné akci nejen účastí ve výtvarném projektu, ale i demonstrací pohrdání byrokracií; zároveň nemálo radosti přinesl pohled na zděšené tváře úřednic za skly poštovních přepážek. Protože pokud byla zásilka řádně ofrankována (nezřídka desítkami známek nejmenších možných nominálních hodnot), pošta ji nesměla vyřadit... a že to byly kousky! Karton formátu čtvrtarchu polepený fotografiemi, pískem či látkami, kus prkna s čouhajícími hřebíky a rezavým kováním, zalepená krabice s vábným obalem a nulovým obsahem, krychle omotaná kilometry špagátu, ofrankovaný kus kalhot, balík v limitních rozměrech posílaný jako „Křehké!“... jen to pomyšlení, jak zásilku zkoumají nenechaví fízlové z ministerstva vnitra hledající jakýkoli náznak podvratné činnosti, stál za to...

Žádné komentáře:

Okomentovat