Kolmo 2026-09

Těšení se na ježdění po Bretani.
Zatím jen z auta, ale kolo se vlastně provětralo nejvíc… cestou tam a zpátky cca 3500 kiláků na střeše auta, většinou rychlostí kolem 130 km/h.

Kolmo 2026-09-14

První vyjížďka tady. Přes Le Yaudet, a už když jsem sjížděl dolů, bylo mi jasný, že to bude vykoupený nějakým šíleným krpálem, a taky že jo. Nedalo se to vyjeté musel jsem pěšky… ale zas jsem viděl nádherný domky.
Pak jsem nějak dojel do Ploulec’h, kde je nádhernej kostelík, radost posedět a porozjímat si. Z nějakýho mně neznámýho důvodu mi navigace nezaznamenala prvních sedm kiláků, ale nejsem tu kůlivá kilákům v appce, ale za zážitkama, a i tahle krátká trasa jich byla plná. Všude to tu strašně sladce voní, tipujeme borovice, i když já to dneska cítil i cestou, kdy sosna nebyla široko daleko.
Udělalo se nádherně, je modrý nebe, jestli to půjde, ještě bych si odpo někam zajel, anebo zejtra a dneska zajdem s Matyldou k moři, nakonec jsme tu i kvůli ní. Ale sjíždět k moři na kole, abych to pak zas tlačil dolů, to ne. Zaplaťpámbu jsme vysoko tak akorát, že vyjet do kraje není zas taková dřina, jako vracet se sem od moře. Teď je stejně odliv, a v těch skaliskách se toho moc naplavat nedá.

Matyldina snídani v Tinqeux

To si k snídani sednete ke stolui a v televizi nad váma dávaj Vueltu

Barbora, moje žena nejlepšejší, tuhle destinaci vybrala

Ranní výhled z našeho okýnka

Křižovatka v obci jménem Christ

Ze začátku jsem si fotil cedule, abych trefil zpátky

Výhled na Baie de la Vierge

Plage de l'Alse de la Vierge v Le Yeaude

Usedlost v Kerdanielu z jedné strany

A usedlost v Kerdanielu z druhé strany

Kostel v Ploulec'h

Willier u kostela v Ploulec'h

Byl jsem v kostele v Ploulec'h úplně sám

Krásnej vchod do kostela v Ploulec'h

Areál kostela v Ploulec'h

Jsem rád, že jsem doma

Dnešní výsledky

Kolmo 2026-09-16

Locquemeau > St Michel en Grève > La Croix Rouge > Locquemeau
Proti veškerýmu mýmu nastavení trasy mě garmin z Locquemenau vyvedl na útes kozí stezkou širokou tak akorát na mě s kolem vedle, protože jet tudy by dokázal jen nějakej chrt z naší dřívější cyklopartičky na vymazleným horáku, a ne já s citlivou silničkou. Jakkoli pěšina vedla chroštím a po skále, byla čistě po stranách seřízlá a jako by i umetená, až na ty kořeny a balvany.
Cesta to byla nádherná, i úsek potom, asi dva kiláky, mezi loukama, semtam makadam. Bylo mi divný, že to se mnou občas šmejkne do strany, až skoro nad St Michel en Grève, kam jsem jel na tu slavnou pláž, jsem si všiml, že jsem asi píchl. Naštěstí nejsem blbej a zjistil jsem, že v centru je půjčovna kol, a tam mi sympatickej chlápek duši vyměnil (a já si preventivně koupil další) a seřídil mi brzdy; na to, že on neuměl anglicky a já neumím bretonsky, jsme si docela dobře pokecali. Oprava, výměna a nová duše byly za 19 €, asi bych to taky zvlád, ale nadával bych sám sobě i se pak asi i pochválil, tady to mělo pel francouzskýho venkova.
Ještě jsem se projel při pláži, abych oddálil nutnost vydupat ten nekonečnej 7% krpál, ale co už, neuniknu tomu, vrátil jsem se a začal dupat. V jednu chvíli (z asi deseti), kdy jsem zastavil a vyflusaně se „kochal“, mě minula zdejší babka na normálním kole a s veselým „bonžůr“…
Ta rovinka nahoře už byla brnkačka, jen trochu víc foukalo a nebylo mi vedro. Sjezd k Locquémeau už byla jen radost, že budu brzo doma. A tam jsem zjistil, že se v jednu chvíli garmin rozhodl, že už asi nejedu, a cestu stopnul a vymazal. Dějou se horší věci.
Dalo to 26 kiláků, 270 m nahoru a totéž dolů, spoustu krásnejch výhledů a pokec s Bretoncem.

Kousek za Saint Jean kontroluje cyklisty trpaslík

Na pláži St Michel en Grève, kam se nesmí na koni, ale na kole jo

Někde támhle vpravo nahoře bydlíme

Kdfybych býval byl věděl, kud ta kozí stezka vede, býval bych sem byl nechodil

Než jsem vyjel, doprovodil jsem Matyldu k moři

Dnešní výsledky

První fotku dědka na kole udělala jeho žena nejlepšejší

Kolmo 2026-09-18

Locquémeau > Ploumilliau > Lanvellec > Tréduder > St Michel > Kerguerven > Locquémeau, 32 km
Já prostě nechápu, proč jinde fungujou věci, který u nás furt ne a ne.
Když je tady na silnici 110 (nebo 80, mimo obec), jedeme všichni 110 (nebo 80), já v deset let starým opelu stejně jako zdejší dědek ve čtyřicet let starým peugeotu, ale i jako mladík v porsche nebo mamina ve velkým volvu. Za sebou, plynule a v klidu. U nás by se každej třetí v tý koloně nasral a musel by nám ukázat, jak strašně moc velkej kokot je, zvlášť když má SUV z Bavorska (zejtra se vracím domů, hranice přejedu v neděli po poledni a jsem si jistej, že už během tří kiláků za hranicí mě předjede dvoustovkou šulín, kterej byl vyvětrat medvěda na německou dálnici a nestačilo mu to).
Zapadlá víska uprostřed hvozdu, zhruba dvacet baráků… a u kostela pekárna (a že to je teda vůně!) a kavárna (s lidma) a bistrem (kde si děda v bekovce užívá každodenní pastis). U nás jsou v tuhle hodinu (cca dvě odpo) pustý a mrtvý i větší městyse, a je-li někde někdo k vidění, tak s frňákem zabořeným do displeje mobilu a bez zájmu o okolí.
Pidikavárna, tři báby na vejšlapu a já. Nádherná slečna za barem, a ten úsměv, když mně, upocenýmu dědkovi, kterej jen taktak slez s kola a neupad, přinesla kafe, horký a ani ne za dvě minuty (u nás to je za deset minut, vlažný a s lístečkem z mlíka, o kterej nikdo nestojí, a bez jakéhokoli náznaku nějaký vřelosti ducha).
O tom, že se tu úplně samozřejmě všichni zdraví, že se lidi na sebe usmívaj a že řidič, kterej jede za mnou a nemůže mě předjet, netroubí a netúruje motor, abych pochopil, jak ho dědek na kole zdržuje, ani nemluvě.
Jo, a aspoň jednometrovej odstup tu řidiči dodržujou naprosto standardně, a nejde-li to, v klidu ze mnou jedou i pár minut. Dost často naopak já uhnu, zastavím, nechám je projet — nemam důvod bejt pičus stejnej jako ti, co cyklisty vytrubujou nebo se vůbec chovaj za volantem jak hovada.
Ta pláž v St Michel en Grève je prostě neuvěřitelná: tuny a tuny a tuny písku, a kdo by se chtěl koupat – jakože to tu nedoporučujou –, musel by jít asi tak tři kilometry, aby se ponořil aspoň do pasu.
Dnes tu nejsou, ale dá se tu vidět krásná holka na koni nebo partička seniorů venčících smečku labradorů (předevčírem).
Polebedil jsem si v kavárničce na návsi St Michel), kousíček od cykloservisu, kde mi ve středu zalepili píchlou galusku, a těšil se na kratší krpál a pak jízdu po vrstevnici domů. Kopec byl kratší, než jsem myslel, ale zas to nebylo úplně po vrstevnici, protože támhle mě zaujal kostelík a tuhle upravená usedlost, takže jsem nakonec do Lokema přijel z úplně jiný strany, než jsem chtěl (ale zas jsem byl nejen v Kerguervenu, ale i v Le Roudouru a Kervanu).
Plus teda ty nádherný nápisy v bretonštině.
A opakuju se: bez zadního radaru je to už o život.

Elektroauto není slyšet, ani když mě předjíždí, a na přímejch úsecích (v Česku) je fajn vědět, že vás za chvíli nějaký závodící hovado možná odfoukne do škarpy.