Pavel Beneš

  Zvykl jsem si cvičit a když se svobodně rozhodnu, že teda budu, protože jsem se na to včera stejně svobodně vyprd a že mi dělá dobře, když mě maminka chválí, jak jsem důslednej, tak teda začnu. Používám skvělou appku Fitify (sám od sebe bych se nutil těžko, je to jak s učením se jazyků… nebejt Duolinga, jsem furt stejně anglicky pasivně-poloaktivní), takže tu zapnu – „Welcome to Fitify!“  uvítá mě dívčí hlas –, vyberu muziku (Yoga & Relax v přifařený Spotify), samo se mi zapne soustředění CVIČÍM, takže se mě nikdo nedovolá a necinkaj mi notifikace, zklidním mysl a začnu rozcvičkou ( „aby se předešlo zraněním“ ).      To je vždycky párminutová série protahovacích cviků, ale už teď soustředím svou mysl na… a ne, na sebe a svoje tělo ne, protože – a o tom tenhle text je – támhle v horním rohu je nějaký svinstvo. Řeknu si, že jen co docvičím, vymetu ho. „The warm-up is over,“ řekne slečna Fitify a začíná hlavní sada cviků. Dokud stojím, je to dobrý. Když si m...

  Mě se ten STATUS UMĚLCE zas tak moc netýká… za rok jdu do důchodu, dělám víceméně jen to, co chci, nejsem svázanej zodpovědností za nasycenou rodinu, s výší mandatorních plateb státu už se nějak dopopasuju.  Týká se ovšem třeba mý báječný ženy-spisovatelky nejšikovnější, která není ještě ani v půlce, maká jak blázen (nebo jako já v jejím věku), aby bylo dost na pozdějc… a týká se v umění činný generace mejch dětí, ktera za současnej stav může ještě míň než generace moje, protože přes všechnu jejich snahu jim erár nedovoluje dokázat světu, co v nich je, a musej se držet nad vodou jako pinglové, kurýři nebo nešťastníci na pracáku. Vůbec proto nezávidím dnešním mladejm umělcům, začínajícím v tomhle divným nenormálním světě, kterej jsme si pro ně my představovali jako hezkej, svobodnej a tvůrčí.      Možná máme my starší mindrák, že jsme byli za bolševika chudáci nesvobodný, svázaný režimem a ideologií a nemohli to, co můžou mladý dneska… jenže já mám pocit, že te...