Pavel Beneš

Probírám se tu bednou s fotkami a katalogy, které jsem měl k výběru do rodičovské monografie, a kromě mnoha tehdy přehlédnutých či nevybraných pokladů jsem tu teď našel tenhle: báseň „Píseň o jahodě“, kterou mně a mé sestře Petře (někdy to je vtipné, ale občas je tenhle rým trochu mimo, jako třeba právě teď) 18. června 1977 napsal Jaroslav Seifert. V té době chystal knihu básní o Praze a tatínek měl být jedním ze zastoupených grafiků (kniha nakonec nevyšla). Píseň o jahodě Jde děvčátko, jde po úbočí  a od pláče má vlhké oči. Ani se kolem nepodívá,  neslyší skřivánka, jak zpívá. Nevidí v poli máky vlčí,  jen hlavu sklání, vzdychá, mlčí. Přemýšlí hořce o svém smutku – vtom padne oko na jahůdku, která tu skromně v trávě voní. A holčička se shýbá pro ni. Když zvedla ji, hned ochutná ji a už se očka usmívají. Ještě že je ta technika… originál je vybledlý a místy nečitelný.

Foto: Praga Magica Včera bylo ve velkém stylu naposled otevřeno U zavěšenýho kafe. Skončilo zase něco, co jsme všichni považovali za nesmrtelné.  Zas tak výjimečný večer to ale nebyl: atmosféra jako v nejlepších časech, jen výjimečně narváno až do brzkého rána. Všichni, kdo sem přišli záměrně, cítili nejspíš totéž co já, totiž že jsou součástí nějakého zlomového okamžiku, historického data, byť třeba jen na úrovni desky stolu, pocintané pivem a ohlazené stovkami a tisíci loktů přístolních společností, stejně jako náhodných hostí. Ti, kteří se tu kážou ztřískat bez ohledu na cokoli, se tu zase ztřískali, ale ti, co se třeba přišli ujistit, že byli součástí něčeho neopakovatelného, s týmž pocitem a v dobré náladě odcházeli. Zavěšený kafe bylo takovou mou takřka domácí hospodou. Z malostranských kvelbů U Slunců, U Bonaparta nebo U kocoura z dob socíku se většina našich partiček transformovala ve více či méně přístolní společnosti právě U zavěšenýho kafe, napřed nahoře na Rad...