Pavel Beneš

O tom, že už několik týdnů v úzké spolupráci především s maminkou mám snahu zdokumentovat a zaznamenat, případně knižně zveřejnit dílo svých rodičů, jsem už několik virtuálních stran popsal.   Nejen z tohoto důvodu jsem se minulý týden vytrhl ze svých městských povinností a před blížící se zásadní životní změnou odjel na pár dní na chalupu v Pošumaví, kam se teď, při tátově rekonvalescenci po přetržené achillovce, v Praze oba jenom těší. Dva dny jsem tu strávil se svou sestrou, další dva dny během, koupáním a vyřizováním úředních (kolaudace studny) i soukromých (zájem o sousedovic ruinu) formalit. Slunce, modro nad hlavou, teplo rušené jen nadzvukovým bzučením masařek a zdánlivá bezstarostnost mě svedly k prodloužení si pobytu o další dva dny, které jsem se rozhodl věnovat totální dokumentaci všeho, co tu prošlo kreativními pravačkami obou rodičů, přes štětce, krejóny, špachtle i šábry, a za tím účelem jsem pozotvíral všechna šuplata a skříně – a že jich tu je požehnaně! – ab...

Tady jsem si myslel, že kopce nahoru už mám za sebou... Sotva lezu a je mi zima…  protože jsem to nejspíš trochu přehnal se vzdáleností i pobytem na slunci při dnešní teplotě 28 °C ve stínu. Celej den jsem si liboval, jak hezky se den vyšňořil a jak báječnej výlet jsem si naplánoval, teď, s odstupem několika hodin, si tím vším už tak jistej nejsem.   Už v sobotu jsem věděl, že se vydám od Rajskýho mlýna vzhůru ke Keplům, bratru devět kiláků furt jenom ostře vzhůru, takže vesměs pěšky. To bylo dopoledne a na jih. Ještě před několika lety bylo lze si na samotě v Jarkovicích koupit něco k pití, dnes už nic. Nádhernou krajinou, která se z pošumavských kopců proměnila s koncem tohoto úseku v šumavské pláně s větrem oholenými horizonty, k obludnému penzionu Keply, kde navzdory lákavým cedulím u silnice neměli taky nic.   Odtud na východ přes Kochánov a tzv. Farmářskou stezkou přes Rovnou a Pařezí do Petrovic, kde i vyhlášená hospoda U Luhanů světila neděli, aby si paňmáma...

Téměř proti své vůli čtu „Makom, knihu míst“ od Václava Cílka. Proti své vůli proto, že mám pocit, že je přecílkováno a kdo nečte Cílka, není. Navíc čte Cílka moje žena, tak možná i proto, chceme se trochu lišit. Ale ta knížka – taky téměř proti mé vůli – se mi docela líbí. Píše živě, čtivě, a většinou tak, že vím, o čem. Což je to, čím si u mnoha jiných autorů často nejsem jist. Škoda, že ho čte kdekdo a že se jím kdekdo ohání. Rád bych ho četl dál a víc, kdybych se tak nestával součástí davu, s nimž sice chci jít, ale povídat si o všem jiném, než o tom, že čteme Cílka. Řekni mi, že čteš Cílka, a já ti řeknu, kdo jsi: Jsi čtenář Cílka.

Několik měsíců, když vyjde čas a nemusím živit sebe a svou rodinu, dělám na knize o práci svých rodičů. Oba jsou grafici a malíři, oběma je přes osmdesát a oba tvoří dál. O tom, že by rádi něco jako monografii, mluví leta a já si celou dobu myslel, že času je pořád dost. A najednou mám pocit, že ho je míň a míň. Táta si tuhle přeťal achillovku, oběma se tím zásadně změnil program na letošní léto, a při mých mnohem častějších návštěvách potřeba soupisu jejich životů dostává přesnější obrysy. Pořád se noří další a další relikvie... Maminka, ve své až řádovosestersky dojemné a láskyplné péči o svého muže, aby jej nějak zabavila ( „Aby tou svou šikovnou ruku trochu pocvičil...“ ), mu třídí jeho práce; ty nedodělané ho přemlouvá dodělat, a ty hotové či ideálně rozpracované mu dává k podpisu. Zároveň tak dává jeho práci řád, který jeho tvorba postrádá, nejen proto, aby jí bylo lze přiřadit logickou kontinuitu pro onu shrnující knihu (ke které jsem se v posledních dnech vzepjal, hla...