Pavel Beneš

V sobotu 1. září se pražským Podolím a částí Starého města prožene temná devastující vlna tsunami a zanechá za sebou tuny plastového odpadu a hektolitry potu a odéru vyčerpání. Všemožně avizovaný svátek běžců WeRunPrague, první v rámci euro-jihoamerické (?) série dvaatřiceti městských běhů, by se rád stal běžeckou událostí nambrvan, ovšem svou organizací (loňský první ročník nebyl tím nejšťastnějším začátkem), prapodivnými pravidly a povinností běžet v uniformě aspiruje na událost nambrlast.  Loni jsme dostali bílá trika, což v tropech, která ten den panovala, přišlo vhod. Naopak jsme nedostali dost vody, protože občerstvovací stanice byla dávno za půlkou a náhodou až před NikeStore Na příkopech a běh výhní rozpálené městské dlažby až sem se podobal peklu, zmíněnému nejen v titulku. Letos bude pití dvakrát tolik, u Mánesa a na Václaváku (náhodou zase u Nike), což je fajn, byť má pršet. Černo-zelená image letošního ročníku z nás udělá vojenskou jednotku pádící po výstřelu měst...

Zapsat, hlavně zapsat… tahle potřeba mě žene kamkoli víc než co jiného. Sdělit a sdílet, a možná i nezapomenout. A tak stejně jak pomalu mi ubývají metry mých běhů, tak rychle se mi v hlavě hromadí pocity a emoce, které chci přeměnit ve věty a v souvětí, z nichž nabobtnávají elaboráty podobné tomuto, jež číst je stejně vyčerpávající jako urazit vzdálenost, která k nim vede. Nečíst je znamená ušetřit si spoustu vzácného času, ale zároveň přijít o možnost dostat se mi trochu pod kůži.   Letošní Ještěd mám pod kůží víc než leccos jiného. Zdaleka jsem se na to letos netěšil tak dlouho předem jako loni. Vlastně jsem ještě pár dní před dnem J nevěděl, zda podlehnu euforii a vydám se tam, a nebo zda podlehnu současné skepsi vůči všemu a vykašlu se i na tuhle tradiční událost, pocitově tak nějak vnímanou – snad díky tomu konci prázdnin – jako konec jakési nedefinované sezóny v rámci té naší partičky. Možná dík škole žiju víc i školním, resp. akademickým rokem víc než tím kale...

Moje dcera zase udělala ten svůj skvělý koláč, ne koláč, taková buchta z tvarohu to je, původně to měl být cheesecake, ale hned napoprvé to nebylo úplně ono a časem z toho vykrystalizoval svébytný recept na neskutečnou dobrotu. Občas z dlouhé chvíle a z přebytku tvarohu a jogurtu tuhle sladkost skuchtí, a vychladlé je to jako dortík prostě vynikající.    A já, abych neusínal s pachutěmi celého dne, jsem si – tak jako denně jiné laskominy – chtěl včera těsně před spaním osladit budoucí sny lžičkou téhle radosti, nechat ji na jazyku rozplynout a než se natáhnu na peřinu v dusném patře, vychutnat ji a nechat ji zmizet tam, čím i láska prochází.  Lžička něžně zajela do koláče, a ze škvíry světla lednice tiše vplula do noční tmy směrem k dychtivě otevřeným ústům. Už už jsem se s jazykem lehce vyplazeným sápal po soustu... a plesk, vykydl jsem si to k nohám, tvarohová pěna se rozprskla do všech stran, kus toho se mi svezlo po pyžamu a zmizelo v pantofli, doprdele a kurv...

Prvním vytřeštěným výkřikem televizních a rozhlasových zpráv tohoto týdne a palcovým titulkem většiny deníků byla message #1 a téma pro cover-story o tom, že POČASÍ V ČESKU LÁME REKORDY . Nic důležitějšího se v této zemi neděje než to, že je horko!  Televizní zpravodajství se předhánějí v alarmujících grafikách – tak se dnes říká velkoformátovým panelům, po nichž horkem znervóznělí redaktoří šmrdlají upocenými dlaněmi a prsty rolují a rozklikávají jednu vařicí hrůzu za druhou – a v následných výčtech nejteplejších dní, které rovněž byly svého času rekordnami (rejpalové mi tuto přesmyčku otlučou o mou orosenou hlavu), hledají souvislosti politické, kulturní a ekonomické, jen ta souvislost nejbanálnější – jakože příroda vrací lidstvu jeho zpupnost – ne a ne přijít na přetřes.  Konečně i Dobřichovice – přes nedalekost od slavných Krejčířových Černošic – se dostaly na výsluní, mediální i meteorologické, se svým pondělním rekordem 40,4 °C. Na alarmující otázku v iDnešním tit...

„Četla jsem to v Oně Dnes,“ řekla tchyně a odešla do kuchyně. Ono bylo ale jedno, jestli odešla s Onou nebo s Ní, dnes nebo včera, a kdyby měla víc kusů, měla by Ony a odešla by s Onami, když by se předtím o obou Onách zmínila. Třeba by se z kuchyně vrátila bez On. Také to mohla číst ve Dnesu, případně ve Dnes, protože byl Wednesday. V tomhle je ten náš jazyk záludný, není jak se jej chytit, je kluzký, jak už jazyk bývá. Tak třeba o pouhá dvě písmenka je „slon“ větší než „on“. On = slon, bez něj = bez slněj. A nebo bez slonů = bez onů, 5. pádem oslovujeme, voláme slone! = one? Je-li srna jako žena a ženy jako srny a běhají-li muži za ženskými, proč ne srnci za srnskými, a proč ženušku neekvivalentuje srnuška a ženáče srnáč? Chápete logiku jazyku s tolikem zlozvyků?  Mám kolegu, jmenuje se Švec. Nesnese, je-li o něm řeč jako o Ševci, cítí se být Švecem. Jeho žena tak není Ševcová, ale dítka švícka asi jsou, protože šívcek je všeobecně pomálu.  Je lom, kde s...

Pozítří skončí olympiáda a mám tak nejvyšší čas unavit čtenáře svými pocity. Dlouhá léta mi sledování olympiád a jiných podujatí nic neříkalo, z Pekingu jsem neviděl ani minutu. Ale co jsem v padesáti začal běhat, sem tam z blbé detektivky rád přepnu na lepší atletiku, je-li (já, s žíněnkou kolem břicha a neatletickou postavou, pokud ovšem silueta vřetene není ideálem atletiky!), nebo na basket či cyklistiku, na tu i jen pro záběry z vrtulníku třeba na francouzské scenérie při Tour, takže často i jen z ryze estetických pohnutek. A teď při olympiádě jsem byl dobrovolně pohlcován třeba chlapským diskařským finále (diskařky jsou bohužel taky takové chlapy, na ty koukat mně přijde úchylné, stejně jako třeba na vzpěračky) – s tím elegantním Íráncem Ehsanem Hadadim pyšným na své svaly či s vítězným rituálem Roberta Hartinga –, a nebo strhujícím finále ženských překážek na sto metrů s euforií Sally Pearson (do níž jsem se v tu ránu zamiloval – narozdíl ode mne si umí lehce poradit s překá...

Původně zápisky ze sportovních výkonů během čtyř dnů, které jsem strávil na Šumavě začátkem letošního srpna, se vzápětí zvrhly ve výčet všeho, co jsem viděl a zažil. Varuju, je to tradičně darda k neučtení a jen pro velice silné čtenářské nátury! 2. srpna 2012, čtvrtek 8.10 se startem v 8:10 a něco...    ... ale fakt jen něco! Možná skoro nic.  Teda, tady se spí! Pravda, trochu jsem se včera unavil stěhováním a následnou montáží všeho, co jsem v Praze musel rozmontovat (naštěstí to byly lehký montáže, navíc s mými vlastními kreslenými manuály demontáže), a taky marným bojem s nekonečnou úrodou hrušek, který se nám vytrvale sypou rovnou před vchod, takže je třeba aspoň jednou za půlden vzít hrábě a tu hmotu plnou much a vos nějak dostat na kompost za silnici.  Blbý je, že pokud se odtud (Tvrdoslav u Nemilkova) chci kamkoli dostat, musím absolvovat krpál asi půl kiláku od baráku, takže hned zpočátku každýho výkonu se jeden pořádně zapotí. Dneska pak přes Nemilko...