Pavel Beneš

„Pani, že jste to vy, prodám vám to za 1200, za polovinu ceny, vy to oceníte, to je vidět!“, drmolil kramář na blešáku na náplavce před Výtoní a držel v ruce náramek, co nosily naše mámy v šedesátých letech, takový ten z Jugošky, vyřezávaný. Připomnělo mi to, jak jsem sám – když před lety s blešími trhy začínali na Míráku – byl z těch, kteří uvěřili budoucí tradici a se svými cetkami se před svatou Ludmilou několik sobotních dopolední pekli s minimálním ziskem, protože lukrativní místa zaujali protřelí harcovníci z Buštěhradu a z Vysočan, správně vycítivší další možnost prodeje svých střepů jako historického skla. Ale co, bez nich by to asi nebylo ono, jen místo slova burza (pamatujete na ty nedělní letenské, s deskami a plakáty, pravidelně rozháněné policajty s obuškem v jedné ruce a s druhou rukou na věčně nedržící čepici?) se tomu říká blešák – nakonec, kdekterý FleaMarket kdekoli na světě bývá atrakcí k povinnému nepřehlédnutí. Líbí se mi spontánnost lidí, co se tu vyskytují. Jsou ...

Dnešní geeci a geeky, kteří se už bez internetu v krajině třísel či vaječníků rozhodně neobejdou, ono povznášející čtivo nemohou pamatovat, ale my starší, pro které mobilní telefon představovala telefonní budka na korbě multikáry, víme své: v plastu vypálený lev střežil státní tajemství uvnitř ukrytá, která získat bdělý imperialista kdekoli mezi Domažlicemi a Atlantikem, rozpoutal by třetí a pak i čtvrtou a pátou světovou, zatímco majitel prozrazené občanky by si to odseděl mezi nejtěžšími zločinci (mj. Havel, Jirous, Stárek a spousta Nováků). Státem hlídané informace o zaměstnáních, pobytech trvalých i přechodných, o příbuzenstvu před i za oponou (kde nikdo nesměl hrát, nebo nebudou hrát), o portrétu povinně odpovídajícímu skutečnosti (běda, ostříhal-li se mánička, a dvakrát běda, byla-li mánička přistižena s portrétem se slušivou frizůrou, to jí pak byla kadeř přistřižena něžným policejním bradýřem), o schopnosti bránit vlast, o vzdělaní či svéprávnosti, vše v zájmu veřejné bezpe...

Zase jedna šlamastyka. „Apple lhal v reklamě na iPad. V Austrálii zaplatí pokutu 46 milionů Kč.“ , vykřikli na iDnes. Tak se na to podívejme… hoši z Cupertina slibovali připojení k síti 4G, a ono to nejde. A za to teď zaplatí Australanům pokutu 46 milionů korun. Co budou dělat Australané s tolika korunami, ví čert: tváře na bankovkách jaktěživo neviděli, jména jim nic neřeknou a ve směnárnách v Sydney nebo v Melbourne české koruny neberou. Nu nic, o to nejde. Mě trkla jiná věc – v tom je čeština skutečně proradná –, a to, proč je Apple chlap? Apple lhal [čti epllhal], píšou. My Češi nejenom že násilníme cizinky úchylným přechylováním jejich příjmení (dámy Denchová, Streepová, Obamová, Christieová, Fondová a Jacquesová si už zvykly, co ale naše velmi pikantní paní Mužová a Pánová?), my všem možným subjektům rovnou vnucujeme konkrétní pohlaví. Apple je on (ten jablk), stejně jako Nike (ten bůh Niké; a nebo hrdina Nik?), Shell (ten mušel), BESIP (ten bezpečnost silničního provozu), ...

Mám ve svém pedagogickém portfoliu tucet studentů, kterým se blíží konec semestru a tím pádem i jejich závěrečné klauzury. Pod vlivem nadšení z letošní Figuramy a plamenného velebení tohoto tématu jejím hlavním aktérem Borisem Jirků cestou po švýcarských muzeích v autobuse plným jeho studentek z Plzně jsem těm svým zadal za úkol interpretovat jakýkoli historicky profláklý výtvarný akt.  Zdánlivě prostý úkol: prostě se aktivně chopí některého z naháčů a jeho příběh převypráví. Jenže – který?  Bylo by samozřejmě ode mne taktní, kdybych jim výběr nějak prakticky zaostřil, ale je to samostatná práce a jejich kreaktivitě meze nekladu. (Oni jsou mými pasivy a já jejich aktivem.) Stejně ale – co když sáhnou po takovém aktu, jakým je onen proslulý Cimrmanův se ztracenou třídní knihou? Nebo ten Severoatlantický, který NATO vlastně nemá? Nevím, jak to dopadne. Ve své aktuální nerozhodnosti si připadám jak nahý mezi kaktusy, a přitom právě ona nahota měla být tím, co nás nakonec ...

Naženu vodu na mlýn všem mudrlantům a rozumbradům, kteří se kdy sešli pod mými texty ať už tady, nebo předtím jinde, a přiznám se bez obalu, že jsem nikdy nepochopil ani jeden ze stripů Scotta Adamse, toho, co se shodou okolností na letošního Medarda dožívá pětapadesátky. A nejenže jsem je nepochopil, ani se mně nelíbily. A asi i proto jsem na ně nikdy nereagoval – narozdíl od Všeználků a pivních filozofů komentujících kdeco –, protože jsem k tomu neměl důvod, což rozum dá tehdy, když hlava ví. O Scottu Adamsovi chytré hlavy vědí, že je otcem Dilberta. A mě v duchu středeční zmínky v lidově denním tisku, že Ladislav Smoljak byl jedním z otců Járy Cimrmana (a pak že se o Járově narození nic neví!), napadla otázka, kdo byl Dilbertovi matkou. Vulgo může mít lidská bytost otce, aniž má matku? Čili co bylo dřív – matka, nebo dítě? A ještě dál – otec, nebo syn? A nejen Dilbert nemá matku, i Cimrman má samé otce (pokud se ovšem jeho matka nejmenovala za svobodna Šebánek). A nakonec – kde s...

Zhruba touhle dobou v roce 1976 vyrukoval Rob Janoff s duhovým logem Apple. Zamyšlený Izák Newton od Ronalda Wayna sice seděl pod jabloní, ale jablko více než hříchem hrozilo destruktivním pádem na vědcovu hlavu.   Sice by tak jistě nepadlo daleko od stromu, leč Newton by si propříšte hodně rozmýšlel, má-li své jméno spojovat s komunikátorem, kde by tenhle zrádný plod hrál dominantní roli. Snílkové naopak symbol přisuzují Jobsově zálibě okoušet neznámé dužiny a hřešit tak proti konvencím typu Atari a Microsoft.  Logo s jablkem je navíc ještě mylně považováno za poctu Alanu Turingovi, matematikovi a příteli obou Stevů, pro jeho způsob sebevraždy, což jak Rob, tak Steve a zejména Alan leta vehementně popírali, protože se otrávil kyanidem, a ne že se zakuckal kusem jablka. Moderní věda (hlavně kuchaři) ale zjistila – a teď se podržte! –, že za biblickým jablkem hříchu se s největší pravděpodobností skrývá kdoule (Cydonia Oblonga, kdouloň podlouhlá), kterou obj...