Pavel Beneš

Jako letitý uživatel technických zázraků s logem nakouslého jablka, před pár lety vzhledem k jejich výlučné jedinečnosti téměř patriot, a tím pádem jeden z těch, kterým Steve Jobs zásadně změnil vnímání virtuální zábavy a vzdělání stejně jako práci v mé profesi grafika, cítil jsem potřebu smířit svůj nehmotný svět s tím jeho, a to nejlíp knihou Waltera Isaacsona a jejím příběhem, navíc knihou, která se stala kultovní ještě před svým vydáním, což se stává zcela výjimečně, pakliže k tomu někdy dříve vůbec již došlo. Dosud jsem nikdy nedumal, zda vlastnit literární počin ve verzi  tištěné, či v elektronické. V knihovně mám přehledně na očích veškerou litaraturu, jejími hřbety vystavenou od potrhaných, s láskou a péčí několikrát průhlednou izolepou restaurovaných, přes ohmatané, stokrát pročítané při snídani, až po barevně i fyzicky svěží jak v den získání, neboť tyto brát do ruky svátkem jest, něha dlaní jim je tak nějak předurčena, ať už jejich titulem, nebo souvislostmi jejich vzni...

Přesně před 704 lety, také v pátek a také 18. listopadu, roku 1307 (1), hráblo po sázce v krčmě (2) předchozího večera jistému muži ze švýcarského Sarnenu (3) natolik, že ráno vytáhl z postele svého synka, postavil ho před sebe, na hlavu mu položil jablko a ze vzdálenosti necelých 15 metrů mu jej sestřelil. Ten chlápek se jmenoval Vilém Tell (4) a považoval se za výjimečného střelce. Dlužno dodat, že jablko (5) ze strany trefil a sestřelil a ještě přitom synkovi přičísl ofinku (6). Kdyby věděl, že svou střelou a trefou, která v té době nebyla nic moc, položí základ jednomu z ideálů 21. století, nejspíš by se nespokojil s jablkem a mířil by kousek níž, koule jako koule.  Na památku riskantního činu (7) Viléma Tella (8) vydává v těchto dnech švýcarská pošta (10) ve spolupráci s grafickým studiem Apfel poštovní známku a obálku prvního dne s razítkem. Na obálku se stojí již od včerejšího poledne dlouhé fronty, první šťastlivci si svůj úlovek v tuto chvíli již rámují (11).  A proč ...

Nelze to pominout, dnes je jedinečný den, jedničky, kam se kouknete. Kdejaký jedinec zatoužil se zrovna dneska zdvojit, a tak obřadní síně přetékají rozesmátými novomanželi; porodnice hlásí tatínky nadšené z rodných čísel svých synáčků, u dcerušek to bohužel kazí přičtená pětka k prostřední jedenáctce. Prostě sláva, ne-li šťastné, pak jistě nejkrásnější číslo. Havířovská kartářka Ludmila ale prohlásila (bylo to i v hlavních zprávách), že tahle množina prvočísel je agresivní a štěstí rozhodně nepřinese. A že dnešek je dnem nevhodným na cokoliv, de facto dnem jenom na to jedno. Tři jedenáctky jsou prý mistrovská čísla, alespoň u data. (U stolu v hospodě to zas takové mistrovství není.) Dnes uzavřené sňatky se budou prý projevovat egoismem jednoho z novomanželů, dokonce se prý „může stát, že přestane brát ohled na city partnera a místo toho převládnou vlastní emoce a pocit ukřivdění.“ Tak buď je ona úplně blbá, a nebo jsme se všichni oženili a vdaly 11. listopadu.  Zato děti, které...

Co bylo dnes, zítra není, zpívala Zlatá kozlata (1) v převzatém songu Časy se mění (2), stejně jako o pár let později Pepa Nos (3). A to je řeč o dnešku… ale co bylo včera?  Včera byl totiž Mezinárodní den použitelnosti (4), někdy též překládaný jako Mezinárodní den aplikovatelnosti (5). Ale protože jsme Češi a Apple nám není zdaleka tak vlastní jako třeba Windows, používáme použitelnost. Takže – co jsme to vlastně slavili? Tak třeba u nás na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem byl Den otevřených dveří (a oken, protože bylo docela teplo), a zájemcům o studium v ateliéru Vizuální design se dostalo informací o použitelnosti absolventů, zatímco nám kantorům vědomí o jejich poučitelnosti, jejíž ústeckým dnem se včerejšek rovněž stal (6). Kromě toho byli v útrobách mého ateliéru k potkání patron (7) lovců Hubert s věrným psem (8) Lajkou, sultán Osman II., kreslíři manga (9) Kojima s Tezukou či pornoherečka Julia Taylor (10), tedy elita (11) z těch, kteří včera slavili svá jubi...