Pavel Beneš

Nechme pátek pátkem, i sobotu až úterý… protože až příští středa, 5. října, je ten výjimečný den, a hned z několika důvodů: Václav Havel(1) oslaví třičtvrtěstoletí svého života, během něhož se zvládl podepsat pod spoustu divadelních her, policejních protokolů a pár prezidentských slibů; před dvaceti lety vyklíčilo první plodící jádro operačního systému Linux, poctivě zalévané finským programátorem Linusem Benedictem Torvaldsem(2); a před stodevětašedesáti lety uvařil vilshofenský rodák Josef Groll(3) první várku plzeňského piva(4), byť omylem, jak už to u světových vynálezů bývá(5). Takže u příležitosti toho všeho spatřila světlo virtuálního světa aplikace, která všechny benefity dnešního dne shrnuje v jeden famózní(6) cadget: Havelinux12°. Díky němu se stanete teleskopcem, který je schopen se vyjádřit, aniž(7) se zpije. (Popravdě řečeno, virtuální chlast… nějak to není ono…) Předpokládá se, že prodej bude zahájen na letošním OctoberFestu(8).    Je zajímavé všimnout si, jak má...

Na tenhle termín jsme už dávno zapomněli: technická vymoženost. Dříve jí bylo cokoli – rádio, televize, auto, lednička, anténa, telefon… zkrátka kdeco, co jsme si kde technického vymohli, na prodavači, na rodičích, na době.  (Vymoženost není vždy jen technická; citové se říká vydírání, sexuální pak znásilnění. Na druhou stranu, beze vší pejorativity by náš praotec Adam býval by měl naši pramáti Evu považovat za svou vymožennost, ano, se dvěma n, neb to tehdy byla panna, to on přece z panny učinil paní. Panna přišla o n, zatímco panic ani o ň.)   Technickou vymožeností současnosti je bezesporu možnost platit mobilem. Dosud se platilo penězi, zbožím a službou, teď k prostředkům směny přibyly mobily. Chvályhodná iniciativa, je jich mezi lidstvem již tolik, že mobilně platit má větší smysl než platit jak debil za mobil.   Ale nabízí se otázka, jakou nominální hodnotu ten který mobil má. Je nasnadě, že ty chytré jsou více kryty zlatem (některé i diamanty), ty hloupější jsou bě...

Ve vlaku jsem pak stěží našel místo v kupé s dalšíma třema běžci, přičemž do slečny s číslem F147 (Radka Velikovská) bych účast na téhle akci nikdy neřekl (a ješte k tomu měla ánung o Babicích!). Z pana Petra to naopak vyzařovalo, těšil se na výkon do dvou hodin. Nenápadná slovenská studentka, která svůj příjezd do Ústí koordinovala telefonicky s kamarádkou Evi, to nakonec dala za hodinu a třičtvrtě, ale mnohem víc mne zaujala úžasným koncertem rukou, když si v týlu pletla půlmetrový cop. Dlouho jsem se rozhodoval, zda si vzít pláštěnku či ne, nakonec jsem ji nechal v báglu, a dobře jsem udělal, byla by mi k ničemu. Prvních deset bylo v klidu, pod mrakem, ale docela dusno, pil jsem všude, kde mi to nabídli. Kde byla hudba, tam jsem si trsnul, nebyl spěch, nejde mi o čas. Kde mi dali banán, tam ve mně zmizel. Prostě pohodový nedělní poobědí, byť bez oběda. Pak začlo mrholit, potom se sypaly malý krupky, a pak začlo chcát jak na samotě u lesa. A vydrželo to až do cíle. Když to začalo...

Líbí se mi, jak někteří vizionářští zaměstnavatelé vybavují své týmy tablety s konkrétní sadou aplikací pro ten který obor. Přijde mně sympatickým argument, že šetří na haldách zbytečně potištěného papíru, a udivuje mě případná nedůvěra vybavených k vybavení. A baví mě představa, jak se některé profese s tímhle trendem popasují:    Popeláři jedním tažením upatlaných prstů vysypou všechny virtuální koše a ty jejich oranžové hřmotné obludy budou mít na boku nápis DELETE. Pinglové budou používat iPady místo ubrousků(1) a hosté si budou vybírat z menu a personál prohánět odkazy na dobroty v nejbližších lokálech.  Symfonický orchestr vybavený tablety s instrumentálními aplikacemi se vejde do jednoho autobusu, akorát činelista bude potřebovat iPady dva(2), a v operních a divadelních lóžích budou iPady fasované místo vějířů i programů. Kuchaři tablet ocení jako přenosnou plotnu(3) a hazardéři speciální kulatou edici místo rulety(4), naopak designeři kuchyňských potřeb navrhnou n...

Sobotní Mattoni Grand Prix Metro Běh atd. atd. se mi prostě líbil po všech stránkách. Jako loni svou úžasnou předstartovní atmosférou (cestou do sektoru C jsem potkal Lenku, což už se stává tradicí); čekáním uprostřed stáda, až nás vyženou na pastvu pro oči davu diváků, a nakonec proč ne, i tou minutou ticha za trojici hokejistů (ale tím by to už mohlo skončit); i vlastním během, kterej byl nečekaně v pohodě, pominu-li téměř trvalou TF mezi 165 a 179 (přičemž moje max. je 176... jak to, že žiju?)... kyčel nebolel (doporučuju koňskou mast!!!), neklopýtal jsem (tý tmy jsem se fakt bál), a celou dobu mě to bavilo a věděl jsem, že to Ústí za tejden dám. Všechny holky kolem jsem podezíral, že si střihly i tu ženskou pětku večer, a přesto kolem lítaj jak andělé, radost pohledět i sebou nešvihnout (jeden vedle mě sebou švihnul teda fakt parádně!), a skutečně mně bylo tak nějak stydno, předběhl-li jsem některou z nich. Jsou (jste) prostě báječný, jak se tak mezi náma vznášej, culíky se jim...

Tenhle chlapík nejspíš netušil, v jaké epoše(1) zestárne a v jak převratné době oslaví svou sedmdesátku. Přesně před 70 lety(2) se totiž v Bronxwillu ve státě New York narodil Dennis MacAlistair Ritchie, autor programovacího jazyka C (jak si tak o tom na Wikipedii čtu, vůbec nechápu, o čem je řeč, natož to, že vůbec nejsou zmíněny jazyky A a B). Denny se svým kolegou Kenny(3) Thompsonem (4. 2. 1943, New Orleans, Louisiana) v roce 1969 vypadali, jako by právě chtěli založit ZZ Top, ale rozmysleli si to, svou fousatou imič přenechali Billymu Gibbonsovi, Dusty Hillovi a Franku Beardovi a v době, kdy tahle trojice začala brnkat v Houstonu(4) svou prvotinu Bedroom Thang(5), sesedli se a jen tak z dlouhé chvíle (kytary dali sousedovic dětem) začali skládat místo blues data statickou alokací paměti (při překladu), automatickou alokací paměti na zásobníku a dynamickou alokací na haldě (heap) pomocí knihovních funkcí, ať už to všechno dohromady znamená cokoli. Pravdou ale(6) je, že touhle krato...

Nejen nejhorší čas (když jsem to běžel prvně, dal jsem to o sedm minut rychlejc!), celkově se mně to od nástupu do startovního koridoru nepovedlo (a to, že se mi chtělo děsně na záchod, byl jen detail). Odporný horko. Nikdy v tuhle denní dobu neběhám, a k tomu 29 °C ve stínu, věděl jsem, že mě ta tepovka upípá. Maximální TP 189, když nejvyšší mám mít 176, je jasnej signál, že něco dělám blbě. (Dosud jsem měl zvukový varování vypnutý, radši nevědět, kam se to mnohdy šplhalo.) Žádná voda. Jasně, nešlo tu o minerálku, ale o boží odškrtnutí těch, který nemaj na víc (znáte ten letitej vtip, jak si nás pámbu odškrtává jednoho po druhým: „Ten je blbej, ten je taky blbej...“, ne? Ty škrtance jsme měli dneska všichni na triku a na čipu...), ale mohli ubrat na kraválu a přidat na občerstvení. A to nemluvím o tom, že v cíli, kdy by si to všichni prostě jenom normálně zasloužili, nebylo po nějaký vodě ani stopy, krom několika neviditelných koryt daleko za odbočkou do areálu. Běželi jsme po roz...

V únoru mě kamarádka Lada(1) dala k testování tehdy novinku(2), a bezděky tak ze mě udělala vášnivého testovatele. Na testu jsem se do té doby vydával jen příležitostně, např. byla-li potřeba má krev nebo když jsme se s rodiči bavili o něm a mentu(3). Jo, a jednou jsem uhnětl testo(4). Ale abych nebyl za ignoranta, přiznávám, že „testy znám / už dlouhý čas / jsou dlouhé i krátké / i tenké jak vlas…“ a tak dál a dál, no prostě testou necestou. Své soužití se zelenou chytračkou jsem poctivě zaznamenával, a před týdnem jsem Ladě předal elaborát(5), z něhož pro vás dnes několikrát odcituji. Abych ale nemohl být nařčen z podjatosti, srovnával jsem Nokinu se svými modrými plavkami a s kabelou Ikea Family (to v té recenzi ale nebylo). V tomhle srovnání vyšla N8 jednoznačně jako nejlepší telefon i fotoaparát, zatímco kabela(6) se osvědčila pro uložení věcí, ale už ne jako trenky, což se pro změnu líp povedlo těm plavkám; jejich kapsy(7) jsou ale zase malé pro knihy a volat z nich (stejně jako ...