Pavel Beneš

  Já teda nevím, jak kdo, ale já v tom vidím koalu s hračkou koalem krku.  (Mně teda bylo trochu divný, že Matylda vyspávala, a kdybych se v půl osmý nevyhrabal z postele, abych načůral do zkumavky pro pravidelnou kontrolu prostaty, ani by se nikam nehrnula; pak jsme šli ven, hodinu lítala po parku, vrátili jsme se já promrzlej a ona hladová, a jak tak jdu do špajzu pro granule, vidím tohle! A jak to tam bylo z noci, vůbec to nešlo leckde vydrhnout, padla na to role hajzlpapíru a jedna houbička… ale to už M spokojeně trávila na posteli a já si udělal nový kafe, protože to první vystydlo.)

Jak se dalo čekat, byl to moc hezkej večer a Bára je zase o chlup slavnější. Já čtení nahlas miluju – je to taková audiokniha naživo; každej autor by si měl svoje knížky načítat sám. To moje autorský prohlížení obrázkový knihy narušovali výkřikama nezbedníci z publika, ale co už… hlavně že šest z nich si odneslo po třech kilo senzačního umění a nám se jelo domů lehčejc. Byla velká radost vidět Sašu, Ratajovy, Lukáše s Bíbí, Mašitku, Ivu Fialovou, Simonu, Korbeláře, Františka, Michala a Štěpánku, Jitku s kamarádkou, dceru s Tondou (když četla Bára, já se snažil bejt nenápadnej, a Mína mě vyfotila a vypadám na všech forkách jak Zeman), oba Chvojky, Lindu, Marka s Marcelem, Renátu, Belanku, Hynka a Fišera, prý i Veronika tam byla a … a na koho jsem zapomněl, nechť promine, byl jsem ze všech těch lidí rozvrkočenej a nesoustředěnej. A těch kytek! Jak ke sňatbě… A hlavně velkej dík Jirkovi Primasovi za možnost a prostor! Za tejden budu na MintMarketu, pak na Knihexu a na svatou Dášu v Knižní...

„Co kdybychom oslavili dnešní svátek jako pejsek a kočička v té Čapkovo knížce?“ zeptala se pejska kočička. „Báječný nápad, kočičko,“ pochválil kočičku pejsek. „Ale to bychom muselí mít ty vlaječky,“ řekla po chvilce kočička. „Aha. A protože je nemáme, museli bychom si je vyrobit,“ řekl pejsek. „Skvělý nápad, pejsku!“ pochválila pejska kočička a odešla do kuchyně. „Anebo bychom se na to mohli vysrat,“ řekl po chvilce pejsek.

Helejte, to zas byla storka. Byl jsem včera u mámy (před tou Zbraslaví), poudáme si, a ona se furt tak ošívá a něco má na srdci, jen to ne ane dostat na ten jazyk. Až za chvilku… „Byla jsem na půdě.“ Zakázal jsem jí totiž tam po tom žebříku lézt, naposlad tam byla loni, však jsem to tu někde psal… třídila tam věci, leccos „nějak“ dostala dolů, radši nevědět. „Mami!…,“ ale vlastně jsem nechtěl slyšet podrobnosti. „Tam ti je bordel… a těch starejch knih, hlavně dědovo, s jeho ilustracema, nejvíc slovenskejch… ale třeba taky bedna starejch desek, ještě s Carusem, těch tvrdejch se psem.“  „Hele, příště tam vylezu a nanosím to dolů.“ „No… ono už i tohle je zčásti dole… chci to taky trochu probrat a roztřídit.“ Radši jsem si dal zmrzlou švestkovou buchtu. „Někdo mi poradil, abych ty buchty před dopečením potřela rumem, jsou pak vláčnější. A abych tam dala celý švestky a do nich lžičku klevery… jaký jsou?“ „Senzační, mami.“ Všechno je lepší než představa, jak 96letá babka leze po žebříku ...

  Včera jsem v dílně dal NAKRESLENO kolegovi a příteli Jiřímu Suchýmu. A až mě udivilo, jakou měl radost a jak byl dojatej.   Dárkem jsem ho vyrušil z psaní hry, na kterou ale nad knihou na hodně dlouho zapomněl, zvlášť když jsem mu ukázal dvoustranu kreseb ze Semaforu, kde jsem v roce 1987 kreslil na zkouškách Vetešníka. „Jéje… Datel…,“ hlesl a ty jednotlivý tváře hladil prstama a pak už jen mlčel. Připomíná mi tátu: nejen těma bílejma řídnoucíma vláskama, ale třeba i tím, jak mu sedí brejle na nose nakřivo. A očima, těma odjakživa – úplně stejnej pohled, stejná pomněnková modř a stejnej zájem o všechno, co se děje kolem. Neumím si v takovejch chvílích říct o společnou fotku, nebo i jen vytáhnout mobil a vyfotit si nás. Nějak mám pocit, že bych aranží tváří narušil intimitu okamžiku, anebo možná si ten zážitek chci nechat jen pro sebe. Na jednu stranu se nemůžu chlubit setkáním se s celebritou (mj. Cale s Rauschenbergem v Bobúru, Kylián v LaFabrice, Forman, Havel, Mejla Hlav...

Matylda ho hlídá svědomitě.   Tak je to u mě se vším… abych trošku ušetřil, objednal jsem si skvělý kolo v akci v Opavě. Ale posílaj mi ho z Německa, takže ve výsledku je dražší než totéž bez slevy. Před třema rokama jsem prodal nosiče kol na střechu… a zbavil se i kol, protože jsem si myslel, že s nima končím. Teď jsem si ten samej nosič koupil znova, a jasně, podražily, potvůrky. A aby toho nebylo málo, chlápek, co mi nosič dával dokupy, mi připomněl, kolikrát jsem si nejspíš přiskříp prsty do takovýho toho zacvakávacího pochystátoru, no jo, jasně, mnohokrát, povídám… takže mě odvedl kousek vedle, tenhle nosič že je trochu dražší, ale zas pohodička manipulace… no, tak holt mám ten dražší. (Ale zas jsem se dozvěděl, že drážky na přičníkách nejsou jen kvůli šroubkům, ale že se do nich dají zasunout ty nosiče a daly se i tehdy, stejně jako střešní box, zatímco já obojí vždycky fixoval přes nějaký packy, který v balení byly vždycky jen jako nouzovka.)      Kolo bylo ob...