Pavel Beneš

Čert ví, co mne to popadlo. Co mně dovolilo připustit, že pravidelně budu vzdělávat profesionální manažery skrze své amatérské názory na obor, v němž se úspěšně snažím nebýt po celou svou kariéru. Co mě dotlačilo k neuváženému souhlasu s účastí v těchto řádcích, které se budou tvářit odborně, a přitom nebudou splňovat ani procento jakékoli skutečné odbornosti, a ten, kdo se jimi bude inspirovat k čemukoli, následně zcela logicky na svou důvěřivost dojede a ztratí svou důvěryhodnost. Čert ví a čert to vem. Budu přednášet, předkládat a předjímat. Budu chytřejším než ti nejchytřejší, a ti mně to pak dají jaksepatří sežrat. K čertu s nimi. Když už začínat, tak od admana. To je toho – slovník. Slovníků jsou spousty: věcné a lingvistické, technické, naučné, encyklopedické, etymologické, frazeologické, synonymické, terminologické, frekvenční či diferenční. Já ten svůj začal psát od prvního briefu, protože jsem se v té terminologii vůbec nevyznal a admanům ani za mák nerozumněl, a protože ...

Mé okolí mělo zase jednou možnost se přesvědčit, s jak nepraktickým člověkem žije. Některé činnosti by mně vlastní být měly, jiné mohly. Přesto se najde pár z nich, které nejsou ani jedněmi.
Vždycky jsem měl rád práce své či ostatních pěkně zarámované, nejlépe rozvěšené kolem sebe. Především díly svých přátel jsem se rád obklopoval, má tvorba zůstávala naskládána v nedostupných zbytcích místa mého ateliéru či pracoven. Většinu rámů jsem svěřoval osvědčenému rámaři panu Krušinovi, dříve na Plzeňské, dnes na rohu Stroupežnického a Bozděchovy. S objevem praktických rámů v Ikea jsem se občasným rámařem stal sám.
Zvláště jsem si oblíbil menší formáty rámů, tuším že se jmenují Nyttja. Rád jimi leta rámuji výtvory svých nadaných dětí, v poslední době především své výtvory k narozeninám či jmeninám. Mám rád jejich pestré barvy i jednoduchou montáž. Od včerejška vím, že právě ta je ještě mnohem jednodušší a snazší, než jsem si posledních deset let myslel.
Největší práci mně vždycky dalo vytrh...

Jsem propagátorem nordického walkingu už měsíce měsoucí. Poprvé jsem tuto disciplinu reprezentoval v roce 2007 zjara na školním výletě do Paříže. Zimu předtím mne již tradičně vzala záda a fyzioterapeutka mně hole vřele doporučila. Několikrát jsem se s nimi pak mihl pražskou Stromovkou, vícekrát sám, dvakrát jsem zahlédl podobného solitéra, ovšem profesionálně vybaveného krosničkami s lahvemi, skvěle padnoucím obrýlením a přiléhavým aerodynamickým trikotem. Když jsem pak váhal, zda jsou trekkové hole vhodným turistickým doplňkem do francouzské metropole, ujišťovala mne manželčina kamarádka a světoběžkyně se slabostí právě pro Paříž, že se v davu nordických chodců v Paříži ztratím a že se tam s nimi budu cítit jako ryba ve vodě. Nu - vydržel jsem se s nimi proplétat davy dva dny. Ignoroval jsem posměšné pohledy svých studentů, které jsem co chvíli zdržoval kšírováním se do ergonometrických madel svého doplňku, povzneseně jsem se naparoval před Louvrem i po bulváru Saint-Michel, kudy jse...

Co to vlastně je? V idee tohoto klání se tlučou dva protimluvy: ideální a divadelní. Tedy - z pohledu elementárního smyslu plakátu: prodat, pozvat, apelovat, upozornit... Všechno to jsou pojmy, které jsou běžnými způsoby komunikace obsahu plakátu s jeho divákem. A v tom smyslu jsou buď ideální (jasné, srozumitelné, prostoduché, víc pudové než intelektuální, prodejné), a nebo divadelní (tudíž hrané, interpretované, fabulující či imaginární). Z pohledu režiséra, autora, herce či tvůrčího týmu je ideálním plakátem vizualizace přínosu toho kterého z nich: ohromný název hry ve všech vtipech a jinotajích svého vyznění; sláva a pověst, reference a citlivě servírovaná ješitnost; známý obličej přes celou plochu, historie všech úspěšných úsměvů; zveličená jména všech, kteří se o realizaci kdykoliv otřeli, od přenašečů praktikáblů přes kostyméry, inspicienty, tahače prospektů, osvětlovače, uvaděče, šatnářky, uklízečky až po scénografy a designery propagace včetně nás... Z pohledu propagačního neb...

Pilo, nepilo, ale víc pilo sympatické stvoření po malostranských šenkovnách. Chasník statné figury, s věčně se smějícími štěrbinami šibalských očí (možná tak vypadal proto, že v sobě trvale živil lásku ku dnu vychlazených korbelů), a řídkým copánkem tmavých vlásků, kterým se už zamlada zachtělo zrcátka. Vstup první: Poprvé jsem se s ním potkal – je to ale náhoda, s tím jeho krejčovským příjmením – u něj v atelieru na Radnických schodech, kde šil vrbu. Jakkoli můžete mít pocit, že jste se přeslechli nebo že jsem se já o nějaký ten řádek překoukl, slyšeli jste dobře: Krejčí Jakub šil vrbu. A ne jednu, a proto jsme se tam tehdy z jara roku 1985 sešli, abychom ty vrby sešili rychleji. Konec prvního vstupu. Když měli náhodou všude ještě nebo už zavřeno, přebýval Krejčí Kuba ve skromné cimérce po zfonetizovaném cihláři, kde se o něj starala Maruška a říkala mu Kubíčku. Vařila mu kávu a krmila jej lucinkami a esíčky, které trpění hosté s takovou chutí do sebe ládovali. Krejčí Kuba vyšíva...

Viděl jsem Perseidy. Připomnělo mně to zážitek z dětství. Stávali jsme s klukama na chodníku v davu a čekali na průjezd peletonu Závodu míru. Závodníci byli ještě mnoho kilometrů daleko, a už byli slavní a netrpělivě vyhlížení. Těšili jsme se, natahovali krky, oči upírali do prázdna. A pak to zašumělo, jako když proletí hejno špačků, sotva jsme stihli otočit hlavami, a závod pro nás skončil, peleton byl zase mnoho kilometrů daleko, a my ani netušili, zda jsme skutečně zahlédli kohosi ve žlutém trikotu, třeba Richarda Szurkowského. Stejné to bylo dnes v noci. Oči upřené do tmy, co chvíli napětím vykulené, když mezi mraky vysvitlo pár svítících bodů hvězdného davu mlčících diváků. A pak, spíš jen v tušeném záblesku a zcela mimo upřený pohled, záblesk v temnotě. Tak tedy tam, tam poletí. A za chvíli zase mžik, v místech, z nichž jsem před chvílí zrak odvrátil. Setina vteřiny, víc pocit než vjem. Peleton je pryč, diváci se rozcházejí v závoji lehkého oblačna; tak zase příště, bude-li nějak...

... které roční období a kterou část roku mám nejneraději, bez váhání odpovím 1) zimu, 2) vánoční a novoroční oslavy. Nikoli svátky, ale oslavy. Zimu proto, že jsem zimomřivý a raději se pro své pohodlí šatstva vzdávám, než abych se do něj balil. Oslavy pak z více důvodů. Především mi vánoce přijdou v této zemi, nejméně věřící a nejvíce bezvěrné a ateistické, jako naprosto pokrytecká kamufláž bezhlavého utrácení všech nabytých i nenabytých prostředků. Cílený atak od posledních zářijových dnů, že vánoce jsou už za dveřmi, mně za poslední zhruba tucet kapitalistických let jakoukoli míru dojímavosti a dojetí nad zrozením čísi nevinnosti zcela zahňácal nánosem santaklausovsko-mrázovské červeni a tisíckrát povinně slyšenou základní sadu koled nevnímám s něhou větší než celebritní zvratky na stránkách dnes už bohužel všech deníků. Vánoce jsou tak pro mne už jen tím skvělým manželčiným bramborovým salátem, jedinkrát v roce trpělivě a pozorně pozřívanou rybou a pocitem úlevy, že bude zas pár m...