Jiřímu Suchému s úctou
Včera jsem v dílně dal NAKRESLENO kolegovi a příteli Jiřímu Suchýmu. A až mě udivilo, jakou měl radost a jak byl dojatej. Dárkem jsem ho vyrušil z psaní hry, na kterou ale nad knihou na hodně dlouho zapomněl, zvlášť když jsem mu ukázal dvoustranu kreseb ze Semaforu, kde jsem v roce 1987 kreslil na zkouškách Vetešníka. „Jéje… Datel…,“ hlesl a ty jednotlivý tváře hladil prstama a pak už jen mlčel. Připomíná mi tátu: nejen těma bílejma řídnoucíma vláskama, ale třeba i tím, jak mu sedí brejle na nose nakřivo. A očima, těma odjakživa – úplně stejnej pohled, stejná pomněnková modř a stejnej zájem o všechno, co se děje kolem. Neumím si v takovejch chvílích říct o společnou fotku, nebo i jen vytáhnout mobil a vyfotit si nás. Nějak mám pocit, že bych aranží tváří narušil intimitu okamžiku, anebo možná si ten zážitek chci nechat jen pro sebe. Na jednu stranu se nemůžu chlubit setkáním se s celebritou (mj. Cale s Rauschenbergem v Bobúru, Kylián v LaFabrice, Forman, Havel, Mejla Hlav...