Pavel Beneš

Nic víc… než že jdete kvečeru Máneskou a potkáte bohyni. Říkáte si… ženská v černejch šatech, takovejch tu je. Asi jo.       Předešla mě, protože Matylda očuchávala nějaký svinstvo… ale všim jsem si jí chvilku předtím. Šla za náma, hrdá a sebejistá, vlastně tou ulicí plula. (A ano, usmáli jsme se pak na sebe, protože krátce předtím jsme míjeli takovej nesouměrnej pár, mládenec o hlavu a půl menší než děvče, on růžovou trvalou a ona pokérovaná takovým tím způsobem „hele, něco mi sem nakresli“, ať si každej má co chce, píšu to jen kvůli popisu toho páru.) Když se pak vzdalovala k Jiřáku – a my furt stáli o toho svinstva na chodníku –, zíral jsem za ní a vzpomněl si, jak snadno bych jí kdysi dávno řekl, že bych si ji chtěl nakreslit (to bych ovšem ani tehdy nesměl držet Matyldu). A myslel bych fakt nakreslit, protože takhle suverénní jsem byl až jako dospělej a (poprvý) ženatej, a jako ženáč jsem byl věrnej a chtěl lidi fakt jen kreslit. A protože jsem zase ženatej, a Šťastně, tak mě napa

Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy. Jde o plnofous a mařenu.      Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem (vždycky, když to bylo čerstvě vybraný, připadal jsem si jak nacistickej doktor) a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako že „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si teda občas pl