Pavel Beneš

„Hele, žere ponožku.“ „Tak jí ji vem.“ … „Nestihl jsem to.“ „Stejně to byla tvoje ponožka.“ Následuje zbytečná debata o tom, kdo ponožku kde upustil, kdo ji Matyldě včas nevytrh, kdo nechává válet sežratelný drobnosti kdekoli nebo kdo s ní půjde do Pandy.      Takže: v Pandě dostala roztok peroxidu, a že „běžte do parku, do deseti minut je to venku.“      Půl hodiny lítá po Riegráku, jazyk venku, ponožka nikde. Návrat do Pandy ( 1 ). „Dostane injekci, do dvou minut je to venku.“      Po minutě jsou venku jak fusekle ( 2 ), tak snídaně, a pak i leccos dalšího (organická strava nemá pravidelný tvary, není oranžová a necinká), to jsem nezkoumal (ale asi to bude blikačka z obojku). Druhý pigáro na zklidnění a třetí pro jistotu, to už sedí a zase čumí, kde by co spolkla.      Doma vychlemtala plnej bidet vody a teď spí ( 3 ), přeci jen, dost toho zažila a má o čem snít. Třeba co sníst. 1 2 3

Protože jsem to zažil na vlastní kůži šestnáckrát (plus asi stokrát při klauzurách a státnicích), mám k tomu co říct. Má-li to bejt ve zkratce a srozumitelně, pak tedy: sami vidíte, proč současný mladý umění stojí za hovno. Dlouho jsem filmu ZKOUŠKA UMĚNÍ odolával, nejen kvůli vlastní zkušenosti, ale i proto, že Adélu dlouho znám, fandím jí a vážím si úsilí, který věnuje svejm projektům. Taky znám její rodiče a bráchu, takže jsem se bál, že bych musel bejt buď pokrytecky neupřímnej, nebo upřímně kritickej. Což se nakonec děje. Za státní peníze  Ano… to, co tam ta výrazně zoufalejší část pedagogů předvádí, dělá za státní peníze. My všichni se na ně skládáme, i „z našich daní“ jdou prachy do školství a i za ně tihle lehkoživkové plácají svoje fantasmagorie a oblbujou jima studenty, ze kterejch vychovávaj další nuly. Za třicet až čtyřicet tisíc měsíčně (podle délky praxe) studenty buď něco učej (zaplaťpámbu, jsou i tady takový, včetně těch, který se ve filmu neobjevili), nebo je oblbu...

Probudila mě v půl sedmý. Deset minut jsem vydržel vzdorovat, ve třičtvrtě jsem se obul, navlík se do svetru a bundy, a za šera mě vyvlekla ven…  … a pak se jen vyčůrala?!! Čekal jsem obří hromadu – a nic. Teda, ne hned. To až za chvíli… asi dva metry ode mne. Nachystal jsem si pytlík, a jen co odběhla, udělal jsem dva kroky – a nic. Prostě nic. Hledal jsem, přivolal si ji na pomoc, i telefonem jsem si posvítil… marný. Nic. Hovno zmizelo.      Tak jsem šel pryč a cestou sebral nějaký cizí, pro klid svědomí, dělám to často (když je v dosahu toho Matyldina i jiný, taky ho seberu, psí mi nesmrděj, stejně jako vám nesmrdí „houinecto naseho muiuinkatýho miminecta“).      Nezlobím se na ni, že kadí neviditelný hovna, má jiný přednosti: třeba včera v noci našla dvoustovku.      Pointa: celou dobu jsem v něm stál. (Svítajícím parkem dvakrát kolem předusal Čermák. Že ho to baví, furt takhle rychle chodit…)

  Krásně se Matylda vylítala ráno v parku, potkala jinou Matyldu a blbly spolu. Pak jsme přišli domů. Bára ještě spala, tak jsem si udělal pohodičku v kuchyni s kafíčkem… jenže v tu chvíli se B probudila a začal den. Když jsme to všechno pořešili a chystali se zklidnit mysle cvičením (ano, od ledna cvičím, abych byl krásnější, a taky míň žeru), ozvalo se z postele, kde M trávila snídani, povědomý blueblueblue… a všechno šlo ven. Do peřin, do postele i na podlahu… a nejen ten blivajz, co sežrala v parku (větší část jsem tam sebral a vyhodil, něco obalenýho šlemem), ale i moje zelená ponožka, která mi zmizela už minulou sobotu, gumovej dudlík, několik neidentifikovatelnejch věcí zabalenejch ve slizu, samořejmě ranní granule (pamatujete si tu scénu z Čelistí , co našli v žaludku toho žraloka, žejo?), všechno to samozřejmě páchlo (já to nevyfotil, nebyl čas a chuť), hajzl jsme tím málem ucpali, pračka je narvaná… a já to měl místo toho cvičení (Bára ale vedle poctivě jóguje… asi to nev...