Pavel Beneš

Já vím, že je to už nuda… ale já jsem z ní furt štajf. Je to takový naše ňouče, který by nám mladý dávali k hlídání, a my ho rozmazlujem a vůbec s ním děláme líp všechno, co jsme s nima dělali blbě.  Já, jak s ní teď nechodím ven, jsem odkázanej jen na ty období, kdy s ní Bára přijde (střídavá péče o holky, ale to sem nepatří). To bych pak s ní furt blbnul… však taky, jakmile lehnu, abych měl hnátu aspoň chvíli nahoře (protože u stolu to fakt nejde), lákám ji k sobě a přetahujem se o uzel, o moje prsty i o celou ruku, a furt jí něco hážu a ona mi to nosí a pak mi to jako nechce vrátit, ale dlouho jí nevydrží si to syslit a zas mi to čumákem šoupne k dlani. Když jsem u stolu, blbnem taky, ale ne tolik.      Dneska nad ránem (teda, těsně předtím, než začala bublat a a my ji museli vystrkat z postele, aby si ublinkla až v předsíni… a když to šla Bára utřít – mně v tomhle už nevěří –, našla tam i malý hovínko, akorát že nevíme, jestli nebylo větší a Matylda ho zčásti nez...

Bára udělala k obědu skvělý lososový lívance. A k nim se báječně hodí její dnešní setkání s jakousi paní na Vítkově, která jí vyprávěla, že taky mívala labradorku, a že s ní jednou byli někde v penzionu na horách, a v přízemí někdo nechal otevřený okno a ona jím skočila do jídelny, kde byl pro hosty nachystanej švédskej stůl, z něhož byl za chvíli jen ten stůl… a tak si představuju, co se takovýmu labradorovi v tu chvíli asi tak žene hlavou: „Tyvole, no to je paráda! Sem budu chodit častějc! Tolik dobrot a nikde nikdo! A hele, šunka! A sejry! A rohlíky, a koblihy… a slanina? Wow… a helemese, párky! A vejce, a müsli… doma jen koukám, jak je chroupaj… a jogurt! Ten miluju, a pěkně plná mísa!“ atd. atd., záleží na tom? Labradoří ráj… Eden sněden! 

A je to tu opět, teď už jen počkat na vhodný datum a pak to naházet do kastlíku. A zase velká radost… podepisování (5:57 jeden podpis… o minutu a tři vteřiny rychlejc než Jackie Stewart), popisování obálek (a v duchu konverzace s adresátem… no, častějc s adresátkou), štemplování a lepení známek. Letos na tuhle várku padlo – kromě zavčasu nakoupenejch známek B – i celý album známek letitejch, který jsem někde kdysi našel a doteď mi tu v šupleti překáželo. Teď teda překáží dál, ale už je prázdný. Napřed jsem ke každýmu jménu hledal hezký vhodný známky, ale asi tak v půlce jsem to vzdal a začal je tam lepit víc spontánně… a vznikla tak nečíslovaná série uměleckejch dílek, který se za chvilku rozprsknou do světa a ve velký většině – kdo by si taky proboha schovával obálku? (mnohdy i to vevnitř) – v koších nebo kamnech.      Takovej symbol pomíjivosti; někdo se prdí, aby známku navrhl, někdo jinej ji vyrejpe, další ji vytisknou, jiný ji prodaj, někdo ji koupí, olízne a nalepí...

Ten Everest je moje zasádrovaná nožička, a Matylda leží přesně tam, kde to ruplo a snad to i srůstá. A i kdyby mě to teď bolelo sebevíc, ona může, jakkoli na tom má svůj podíl. Denně si slibuju, jak takhle z pelechu natočím, když s Bárou přijdou a Matylda jelením skokem od dveří vždycky hupne přesně tam, kde je pod dekou můj zasádrovanej kotník… a nevím, jak to dělá, že se vždycky spolehlivě trefí zrovna na něj. Občas teda stihnu zareagovat na klíč v zámku (protože pak jsou to max. dvě vteřiny), ale většinou ne, a ona to vítání vylepšila dneska tím, že na mě skočila (OK), otočila se, ocasem mi upravila pěšinku, hupla na kotník a zas do dveří a k Báře, a pak zas ke mně a na mě. Zlatíčko je to.      A pak mě zalehla a hlídala, abych se nehejbal.      (Neděle minula a nic se mi nestalo… takže jestli tím „do třetice“ bylo avízo posledních dvou karikatur pro TF „z finančních důvodů“ minulej tejden, tak to zas tak moc nebolelo.)      (Kdo se nezept...

28. 10. 2022      Matylda má kašel. Ráno tu něco vychrchlala, tak jsem ty blitky chtěl uklidit, uklouzl jsem po nich, rozbil si hlavu, vzal si čistý triko a pak jsem se probral na cétéčku na Karláku. Už jsem doma, otřásl jsem si mozkem a Bára mě musí pozorovat. A Matylda se tváří, že neví, která blije…