Pavel Beneš

Nezpochybňuju jinou zkušenost, nezpochybňuju názory veteránek a matadorů psí výchovy, ale… co prošvihnu teď, to už se NIKDY nevrátí, už nikdy znova to nezažiju… a za to to stojí. Možná Matylda stále není stále zvyklá na svou boudičku, ale já zase mám dobrej pocit, že jsem zažil to, co jsem kdysi u Garpa – abych taky nic nepokazil – prošvihl. A proto vím, jak tluče psí srdíčko, když spí, jak se chvěje ten hnědej polštářek, když se zklidňuje, a je skvělej pocit, že Matylda snad bude navždy vědět, kdo ji rukou chlácholil a utěšoval, když z hodiny na hodinu zmizela svý mámě, ségrám a bráchovi, kocouru Davidovi a teplu toho mile zasmrděnýho rodinnýho pelechu. Když byly moje děti malé, nejkrásnějšími zážitky bylo – vedle vyklepávání vypraných plen, než jsem je pověsil na šňůru –, když mi usínaly na prsou, já je lehce přidržoval, abych je láskou nerozmačkal, a jejich tělíčka mi na plecku jihla a měkla, až se propadla do snu. Byl jsem takhle schopnej probdít noci, zvlášť když jsme měli doma na...

  Máničci a androiši si teď ukroutěj hlavy údivem, ale mně se tenhle dokument vcelku líbil. Teda až na pár detailů: chvílema je film především o paní Ivaně (vystříhat), která se neumí usmát, tváří se furt jak boží umučení a vyloženě personifikuje věkovou propast; chvílema je film jen o dceruškách (prostříhat, zejména sekvence s falešným zpíváním a blbnutím s mobilem), kterejm je evidentně úplně fuk, koho maj za tátu; aranžovaný scénky s fotkama (tenhle sentiment v žádným dokumentu o hvězdách šoubyznysu neuvidíš, namátkou si vzpomenu na Walk On the Wild Side o Cashovi, nebo nedávný dokumenty o Presleym, Lennonovi nebo Rayi Charlesovi… a s nima je – aspoň podle mě – Gott v pohodě srovnatelnej). Naopak fakt skvělý jsou Gottovy promluvy a úvahy, včetně ta o Antichartě, skvělá je i připomínka přehlížený Vzpomínky na bratra Jana (1979), skvělej je vstup Marty Kubišové… kdyby celej film mluvil jen Gott (třeba místo paní Ivany) a k tomu běžely ty skutečně senzační a (mně) neznámý civilní...

Alenka Antonová a Petr Šturma, Velenovy, 1983 7. října 2021 jsme se rozloučili s mým tatínkem, obřadem v malé obřadní síni Strašnického krematoria. Tam jsem měl svou první pohřební řeč. Zjistil jsem, že psaním takového proslovu se s pohřbívaným loučím srozumitelněji a méně bolestně, než kdybych jen byl účasten samotného obřadu. A zjistil jsem taky, že mě to napsat a pronést vlastně bavilo. Asi to na mně bylo vidět, protože když zkraje ledna 2022 zemřela naše rodinná kamarádka a maminčina kamarádka vlastně už jediná, obrátilse na mě s prosbou smuteční řeči Alenčin bratr Petr, a já mu rád vyhověl. A takhle jsem se s Alenkou rozloučil. „Pavlíčku! Ahoj, jak se má Pampela?“ vítala mě vždycky, když jsme se potkali. Maličká, drobounká, s očima, pro které jsou chlapi schopní těch největších bláznivin. Když jsem tu smutnou zprávu volal minulé úterý nic netušící mamince, vyhrkla „Ale vždyť jsem s ní před chvílí mluvila…“ , a pak byla chvil-ku potichu a šeptla: „Chudinka moje malá…“ Sousloví „Pet...