Pavel Beneš

„Ráda bych byla taky na seznamu…“  „Tak třeba někdy v příštím životě se v tomhle seznamu taky ocitnu…“ Samozřejmě mi dělá velikou radost, že jsem strůjcem jakéhosi seznamu adresátů mých novoročenek. Nad posledním výše uvedeným povzdechem jsem se pokusil definovat si jakási pravidla, za jakých lze v onom seznamu patrně být. 1. Jsou v něm ti, které znám a více než víceméně je mám rád od tří do padesáti posledních let. V mnoha případech je mi velkou ctí je rok co rok obesílat, a to i s vědomím, že nesplní body 3 a 4. 2. Jsou v něm i ti (ale hlavně ty), jež jsem v posledních letech zatoužil poznat blíž nebo úplně nejblíž. V 99,9 % zůstalo jen u jejich místa v mém adresáři, ale to nevadí, jedna desetina procenta je stále ještě dobrý začátek. 3. Jsou v něm stále ti, kteří dříve pravidelně a v posledních letech stále řidčeji sami produkují něco, čím dobrovolně dělají s koncem roku radost ostatním, a to i za cenu stále se zvyšujících nákladů na takovou charitu. 4. Jsou v něm...

Eva mě vyzvala, abych tu přečetl její libovolný sloupek. Vybral jsem si z Turnového háje 7 ten s pořadovým číslem 36589, nazvaný Posledních pět. Jsem zcela pohlcena americkým seriálem „Mindhunter“. Je o mladém agentovi FBI, který se věnuje zkoumání sériových vrahů, aby zjistil pohnutky, které je k hrůzným činům vedly. Vzpomínám si, jak se Mejla Hlavsa vždycky před začátkem koncertu schovával za bednou a doufal, že se něco stane a koncert se zruší. V tomhle ohledu naprosto souzněl s geniální herečkou Květou Fialovou, která zase noc před premiérou vyrážela do ulic a spoléhala na to, že se ze tmy vynoří zločinec a zbaví ji života – i trémy. Zdá se, že soused je metalista, fotbalista a příznivec funky v jedné osobě. Usínám s pomocí půlky Hypnogenu. Po půl hodině cítím pach gumy, pračka se podezřele zahřívá. Chvíli držím ruku na skleněných dvířkách. Je to prostě normálně horký. Kdy frontman kapely DG 307 těsně před koncertem vyndal otrhaný papírek: „Napsal jsem něco v noci, jmenuje se ...

Ještě před cestou na Documentu14 (která včera skončila) bych se snad nechal přesvědčit – soudě i podle toho, že jsem tam odjel –, že tahle přehlídka „současného umění“ je skutečně přehlídkou současného umění. Po návratu pochybuji o dvou věcech: zaprvé zda jsem současný umělec, a zadruhé zda jsem tam viděl současné umění.  Co mne se týče, přívlastku „současný“ se nezbavím, žiji a tvořím teď a tady a nejsoučasněji tak, jak jen je to v mých silách. Co se týče umění v Kasselu viděného, jsem si jistý jeho současností, ale pochybuji o správnosti použití slova „umění“. Nechci tu rozdmýchat nekonečnou a zbytečnou diskuzi o tom, co uměním je a co jím není, protože všichni moudřejší než já by mne utloukli svými argumenty; pouze tu sám se sebou polemizuji o tom, zda ono současné umění je stále ještě dokladem umu svých autorů či technickým termínem pro jakoukoli činnost vykazující ambici být vystavena, nafotografována a bez jakýchkoli skrupulí následně zničena a ve své fyzické podobě zapome...

MDŽ mám rád. Vím, že to není bolševický svátek, a kdo chce, dozví se to také.   Nesmírně rád dávám ženám květiny. Já jim květiny dávám celý rok, ale na MDŽ můžu vidět na ulicích s květinou v ruce i ty, kteří jinak o květinářství okem nezavadí, a je jen jejich škoda, že si dosud nevšimli, že kytkou udělají doma větší radost než plkáním o tom, kdo a kde s kým a kolik. A přitom ten okamžik, kdy jí kytku dáte… vyrovná se polibku nebo objetí, fakt že jo. Vidět v tu chvíli její oči za to stojí, ať už je to maminka, dcera, milenka, manželka či kamarádka, a nebo prodavačka, před kterou si při placení položíte květinu na pult, abyste vytáhli peněženku, a ona roztomile řekne: „Ale to nemuselo být…“ a vy pak letíte pro novou kytku pro tu svou. Ilustroval jsem sérii povídek na téma MDŽ v příloze HN (Ago!, 10. 3. 2017). Nemohl jsem nenakreslit ženy, které mám nejradši… dceru Hermínu a kamarádku Evu Turnovou a svou múzu Zuzanu Tichou. Fotograf je Eugen Kukla.

V pondělí 20. února 2017 křtila moje kamarádka v Arše pátý díl svého Turnového háje a zároveň výběr BE100F. Neskromně se přiznávám, že u obou jsem fungoval jako jeden z korektorů a u bestofky jako autor grafické podoby titulu. V rámci křtu Eva vystoupila s eTurnity, přečetla svým neopakovatelným kouzelným způsobem spoustu svých sloupků, přizvala si senzační violoncellistku Zuzanu Dostálovou, a knížky křtili Milan Gelnar z Arga a Ondřej Hrab z Archy. A na tomhle křtu zazněl mj. i tento Evou dosud nezveřejněný sloupek, který vloni na podzim v jejím bytě našla její tehdejší bytná Zuzana Tichá, která jej i přečetla (naprosto senzačně, mohla by číst a moderovat kdekoli, protože byla spontánní, přirozená a uchvacující, a nenechala se znervóznit ani Johnem Bokem, který si sedl vedle ní na reprobednu a výjimečně ji ani jednou nepřerušil, ba co víc, uznale jí zatleskal, aniž by ji „pochválil“ svým oblíbeným pejorativem vůči všem dámám kolem sebe): Tichá babi říkala, že každý má mít s...