Pavel Beneš

„Po vás.“ „Ne, až po vás.“ „Ne, jděte první, vypadáte, že jste tu víc doma.“ „Tak jo. Ale příště půjdete první vy.“ Nakonec jsme se ve dveřích na hajzl skoro srazili. Stáli jsme každý nad svou mušlí a zalévali svět přebytkem svých zkapalnělých mouder. „Taky se vám ten koncert líbil?“ „Jo. Ale já ji mám rád odjakživa.“ „No jo, mně se taky líbí, co dělá.“ „Je svá, to se dneska nevidí.“ „Takovejch je málo.“ Dva prameny zurčely a oba jsme se drželi svých zřídel, abychom třeba neupadli. „Ale pamatuju si ji lepší.“ „Nejen ji.“ „I sebe, co?“ „Tak nějak.“ Byl mladší, skončil dřív. Zato mu dělalo potíž dostat růžovou košili do kalhot. Já se naopak pral se šálou, která se mi pletla do zipu. „Už to není, co to bejvalo.“ „Stárneme.“ Oba jsme si uchechtli, jako že víme svoje: dohromady nám nebylo ani devadesát. Konečně jsme dostali košili do kalhot a šálu mimo poklopec. „Když jsem byl mladej, ujížděl jsem na ní…,“ zasnil se. „Hmm… a kdo ne, že jo?“ Je...

Eva a Joe a Galerie Lucerna, 11. 12. 2014 Chtěl jsem mluvit spatra, ale s koncem textu mi uvěříte, že některé věci se naučit nazpaměť by nedokázal ani prezident. Já tedy Evu Turnovou neznám zas tak dlouho, abych se tu o ní dlouho a právem vykecával. O tom, jak s ostatníma holkama dělala binec v mašlích na pultě galanterie na Štrossmajeráku nebo jak ve sboru Radost zpívala, že „ví lučinu širokou, na ní travičku vysokou“, vědí více jiné. Ale k dnešku mi citovala Radomilovu myšlenku, že „by tu taky měli něco říct ty její vtipný kluci“, a já že jsem vlastně obojí, čímž jsem se nečekaně ocitl v jejím portfoliu téhle sociální vrstvy. Jenže – od vtipů jsou tu povolanější a mohutnější a za klukoviny vlastně taky. Já jsem tu za ty, kteří si rádi čtou ve dvou Turnové hájích a těší se na ten třetí. Víte… jsem stará škola a mám rád texty, které mají hlavu a obě paty a mezi nimi i příběh. A když jsou napsané tak, že se čtou jedním dechem, tak je rád vdechuju a sem tam i nějaké to zalk...

Včera  ú sp ěš n ě habilitovala na umprumce moje kamar á dka (a kolegyn ě , a n ěčí teta, matka, a n ě kdy t ř eba i tchyn ě ) B á ra Š alamounov á . P ř ed celou tou habilita č n í celebrac í jsme v š ichni č ekali p ř ed „ t ř iadvac í tkou “ , dneska u č ebnou č . 115 (jako kdyby jich na t é mr ň av é š kole bylo v í c jak tahle jedna), a ž skon čí jedn á n í umprum á ck é um ě leck é rady a za č ne B ář ina p ř edn áš ka. V jednu chv í li se ke mn ě přitočil bene š ovsk ý galerista Tom áš Fassati: „ A … co … Karel … ? “ , zeptal se m ě svou typickou po … ma … lo … ou dikc í . Napadlo m ě a ud ě lalo mi radost, ž e t á ta, senzační kreslíř a grafik, jemuž bylo letos dvaaosmdesát, je po řá d v jak é msi pov ě dom í , na to, jak m á lo po cel ý ž ivot vyhled á val jakoukoli publicitu, narozd í l od mnoha sv ý ch spolu žá k ů a koleg ů , dnes i d ří ve medi á ln ě velice zdatn ý ch Born ů , Such á nk ů , Knobloch ů č i Anderl ů . „ Ale jo, jde to. Je do...