Pavel Beneš

Ti naši předkové mysleli asi hodně, ale hodně dopředu, když je tohle napadlo. Ale ani v těch nejnemožnějších snech nemohli vidět to, co jejich praprapraprapotomky čeká v roce 2014, takhle v tom babiším létě.  Když jsem v neděli běžel z Běchovic na žižkovskou Chmelnici a pak ještě kousek dál do cíle toho závodu, fandili mi jenom samí adepti na naše budoucí štěstí: míjel jsem jen desítky hloupých ksichtů, křečovitě se tlemících a neupřímně se usmívajících z kdejakého sloupku, stožáru či volné větve alespoň trochu viditelné ze silnice. Někteří z nich vypadají, jako by je vyfotili těsně po propuštění ze záchytky, kam je den předtím zavřeli za rvačku v jejich Vidlákově, někteří naopak jako by na té záchytce pracovali už sto let a kdysi souběžně i u policajtů, a většinu žen nejspíš fotografové vyrušili při úklidu sklepa nebo drhnutí schodů (kromě jedné, kterou kvůli fotce museli sundat z nadrženého pacienta). Některé poutače už stačily spadnout či se jen sesunout po kandelábrech k ze...

Totální rozhození z posledních týdnů si vybírá svou daň i v běhu: zpomaluju, lenivím, chodím častěji než bych si předem troufl i připustit. Neptejte se mě, co za tím je, jsem si vědom mnoha příčin, za některé jsem vděčný, s jinými bojuji už pár let. Tak či tak, v takovéhle krizi jsem se necítil být už několik měsíců. Když jsem běžel k Ještědu (protože nahoru a přes celý Liberec jsem už skutečně jen šel), uvědomil jsem si tehdy, jak těžký dnešek bude. Že když při rádoby pohodovém běhu z čistě relaxačních pohnutek mě všechno bolí už po šestnácti kilometrech, tak po každých dalších a dalších stech metrech půlmaratónu to bude vyloženě utrpení. Jasně – nejsnazší a nejsrozumitelnější by bylo to vzdát předem, lepší to už nebude, zdraví mám jen jedno… ale moje ješitnost mi to nedovolí. Přidělené číslo beru jako závazek, svou registraci jako potvrzení, že jiná varianta neexistuje … a jasně, vždyť v Ústí pracuju a práce tam se mi líbí jako máloco. Vzdát se prostě nepřichází v úvahu. Co s...