Pavel Beneš

Jak prý praví encyklopedie, „... sen je zážitek iluzorních obrazů, hla sů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku...“ , ale copak jsou všichni snílci a snivci spáči? Jestli ano, jestli pro sen musím spát, no to snad abych se na to vyspal!  Náš život je sny přeplněn, ani si to neuvědomujem. Sníme dnes a denně, sen a den snad jednou jsou, vezmeme-li v potaz, že noc může být bezesnou stejně jako bezednou. A ze snů se netloustne: ať sníme o čemkoli, nic nesníme. Být zasněni zas něni nic tak strašného. (Mimochodem – všimněte si, že ani noc ani den, ba ani sen nemají svoji zdrobnělinu: nejsou menšími než takovými, jakými jsou.) A tak jak jdou sen za snem a noc za nocí, snů přibývá stejně jako ubývá dnů, a až u snu , tak ze sna blábolím, že Ve sna — ta bě snící bohyně mládí, života, mladé nespoutané lásky a jara – je sen zační, a jak snadné je pro ni propadnout sen -buddhismu. Nemusím být – ač možná jsem – sen zibil, aby i mně došla poetika Sen ecovy m...

Kráťa…  ... Honza byl snad jedinej člověk, na kterého jsem si na Pouti nedovoloval. Možná to bylo respektem z tváře (podobu s Phillipem Noiretem či Albertem Einsteinem prostě nezapřel), možná vědomím šéfa nejvyššího, principála, z něhož se žerty netropí. A možná jenom úcta... k tehdejším už šedinám? Honza Kratochvíl měl onen druh humoru, kterému se po hospodách neřehtáme hlasitě uměrně k počtu čárek na tácku. Naopak – na jeho vnímání bylo třeba být setsakra střízlivej, protože jinak pointa nedocvakla. Jeho humor byl pro lidi, kteří někde tady za ušima, často pod čepicí mají takové ty radárky, co zachytí onu nepatrnou vlnku, na níž se pak společně vézt patří k nejkrásnějším chvílím ducha. Svou podvědomou úctu k Honzovi mohu dokumentovat i tím, že z dob Divadelních poutí si nepamatuji na nikoho kromě něj, koho jsem nezkarikoval. A to – vzhledem k tomu, že spolu s nimi byl principálem – z něj vedle vděčných modelů Kotka a  Krejčího činí morální celebritu onoho kouzelnéh...