Pavel Beneš

Naivka by si mohl myslet, že technosvět si oddychl, protože iPad Mini je od středečního odpoledne (páni! to už je to fakt tak dávno?) konečně na světě.  Ale ouha, zatímco kulisáci divadla California na 345. jižní první ulici v San José uklízejí na sobotní modlitbu Eida Ul Adhy, cupertinští vývojáři a inženýři (sinus, kosinus, deskriptiva / kdo je tu inženýr, ať s námi zpívá) dokončují 4D modeláž příštího přelomového produktu jablečného světa: iPidi.  Technologové na obou stranách Pacifiku si totiž již nějaký čas uvědomují, že na trhu chybí telefon s funkcemi tabletu, resp. tablet s funkcemi telefonu, něco jako tablefon nebo teleblet.  Současný souboj Titánů na telefonokomunikačním poli se vyznačuje jasně definovanými strategiemi: zatímco Samsung své telefony Galaxy úhlopříčně stále zvětšuje – zhruba kolem Tří králů telefony přerostou tablety Note – a za necelý rok si bude zákazník s sebou moci nosit celou telefonní budku GalaxyMaxy, Apple naopak své tablety zmenšu...

Jen co jste se probrali z absťáku způsobeného nedostatkem samohonky a v nově okolkovaných čutorách utopili rozum, zvládli jste během jednoho víkendu poslat tuhle zemi zase o pár desítek let zpátky, přebarvit blednoucí modrý nátěr krvavě červeným s prosvítající oranžovou… ani ne měsíc nedobrovolné střízlivosti a v palicích máte zas vymeteno. Cože, vy se v tom odstavci nepoznáváte? Mluvím přece k vám, k zastydlým alkoholikům bez rozumu, kterým je putna, co je psáno na etiketách stejně nesrozumitelných jako vaše rozumování těsně před zavíračkou u vás v nálevně, k vám, voličům komunistů a všech dalších prozřelých pademokratů s frňákem rudým od věčného nasávání čehokoli a s myšlením stejně rudým ze závisti a z potlačované zloby nad vlastní neschopností čehokoli poctivě dosáhnout. K vám mluvím, protože kdo jiný než pitomec jako vy je schopen naházet jak vidlemi hnůj za hlavu všechen rozum, vkus a víru?  Radši oslepnete, než byste za střízliva byli s to pochopit, že některá svin...

Doba od těch časů utekla nejen kroky Mílovými (opakuji se vědomě, ale nikdo ještě vážně nedocenil, jak skutečně dlouhými kroky Míla chodí, fakt!), ale také oč menšími pro člověka, o to většími pro lidstvo (bohužel), ba co víc, i mnoha pokroky (a sem tam holt i poněkud křivými Kroky Františka Janečka).  Ale ať si doba kráčí jak chce rychle, pravdy zůstávají stejné, zásady se zásadně nemění, dobro má stále svých šest strun a nejen v pohádkách vítězí nad žezlem ve většině jeho podob. I když – s konci toho minulého i tohoto aktuálního týdne se ukazuje, jak snadno nad lží a nenávistí může zvítězit lež ještě větší a cháska k tomu.  Oněmi časy myslím věky, kdy prériemi kočovali rudoši (dnes koučují premiéry a jiné pohlaváry), snadno uplatitelní ohnivou vodou (dnes na ni lákají své žíznivé voliče, dosud sice chlastem neosleplé, ale i tak evidentně nevidoucí), a kdy bledé tváře byly ještě přirozeně ostražité a nedůvěřivé (to je vlastní i dnešním pistolníkům) o to víc, oč méně dba...

Předpokládám, že nejsem sám, komu támhle v koutě u dveří (nebo někde jinde) leží obrovská papundeklová krabice, napěchovaná čímsi, co generace po nás už nebudou umět zpracovat: stovkami fotografií ze školky i ze škol, z výletů, cest a úletů, z mejdanů a z vernisáží, s rodinami a s přáteli. A co je na nich nejúžasnější, je to, že na většině jsem i já.  Leckomu se může zdát, co jako s tím, co že má být? Nic víc, než že na 99,99 % fotek, které jsem v posledních letech napráskal fotoaparáty nebo telefony, jsou všichni ostatní, jen já ne. Stovky a tisíce MB dat, několik napěchovaných zprvu cédéček, později externích disků, ale kdybych chtěl někomu dokázat, že jsem někde skutečně byl, že jsem se s někým skutečně potkal, dalo by mně hodně práce se v tom bordelu dohledat. Zato v té krabici ať sáhnu kam chci, vždycky vytáhnu sebe, sice mnohem mladšího, ale dokazujícího vlastní minulost. Pokaždé, když se tou bednou probírám, uvědomuji si, jaký poklad vlastně mám. Že jedna v...

... stejně jako jsou Poslední kabriolet, Poslední mohykán, Poslední výstřel, poslední sezóna Michaela Schumachera nebo Luboš Poslední. Stejně jako všichni a všechno tito a toto je při své definitivě pouze předposledkem, znamením budoucího konce.  Vlevo oběť s úsměvem zločince, vpravo budoucí koření života. Když jsme s Danielou přijeli v pátek po poledni do Tvrdoslavi, byl akorát tak čas i nálada jít se projít, užít si posledních slunečních paprsků tohoto léta. Jen tak, po cestě a pak loukou vzhůru, a kousek lesem, ale po silnici. A pak najednou – hele, houba. No tak jo, tak ji vezmem, řekli jsme si, a jestli ještě něco najdem, uděláme si smaženici. Pár kousků jsme pak ještě sebrali, proti původnímu záměru jsme i s cesty sešli, do letitých nalezišť jsme zabrousili, čistě z nostalgie. A když bylo načase otočit a jít domů, krčil se tam, připravenej pro objev, letošní poslední hřib. Parádní kus, zdravej jak řípa, dalo by se říct, kdyby byla řípa symbolem skutečného zdraví, jako...

Ledva přestala českému národu chybět kořalka, začalo jí přebývat logo České televize, se kterým se od posledního pondělka můžeme setkávat v levém horním rohu našich obrazovek. Jeho vlastně již dávná existence opět rozehřála chladnoucí hlavy českých Všeználků a rozproudila debatu o dalším zásadním problému. Shodou okolností je tento sloupek mým devětaosmdesátým, včetně víc jak předchozího přispívání na Futurum.cz. Proč to uvádím – jedním z prvních profesionálních počinů Aleše Najbrta byl sametově revoluční plakát 89, resp. 68, banální reminiscence graficky perfektně zpracovaná. Logo pro Českou televizi můžeme považovat za podobnou reminiscenci: ať je otočíte vpravo nebo vlevo, pořád to jsou tytéž závorky.  Je jasné, že ať už by bylo realizováno logo pro ČT jakékoli – nebo jakýkoli počin tohoto kalibru a ceny –, vždy by vzbudilo vášnivou debatu, a jak už to bývá, o to vášnivější, oč hloupější a naivnější debatéři by se jí účastnili. Víme všichni, že ti nejuhulákanější jsou zp...