Pavel Beneš

To je dneska den, jeden neví, kam dřív skočit. A ještě k tomu začal tak příjemně - necelé dva litry burčáku z trhu na Kulaťáku se chladí a čekají na svou příležitost. Zaprvé týdny již žiju tím, že dneska poběžím nočně večerní běh Prahou, deset kilometrů Metroběhu, poslední závod letošní maratonské sezony. Tedy, ne že bych byl maratoncem a měl důvod slavit konec sezony, to zdaleka ne!, ale je hezké zúčastnit se hromadně konce, když už jsem začátek nestihl. Dnešní konec bude začátkem příští sezony, dalo by se říci. Včera jsem na Staromáku k té příležitosti dostal běhací triko, a konečně se budu potit do sportovního náčiní, protože dneska už to nejsou jen tak ledasjaká trika, dneska už je to funkční prádlo, jako by všechny dřívejší trenky a tílka a tepláky byly nefunkční, čehož si - až na pár výjimek způsobených nezdravou stravou - nejsem vědom. Taky jsem dostal číslo 1927 s čipem a spoustu katalogů a běhacích časáků, prospektů na mraky nepotřebností, taky antiperspirant a to všechno ...

Moji aktivnější spolužáci ze Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově mají na stárnoucí kolena stále častěji potřebu scházet se a vídat, což je jistě chvályhodné, zvláště pokud vše potřebné zařídí a všechny náš obešlou. Až na jednu zámořskou emigrantku a jednoho pražskýho ignoranta se scházíme stále téměř všichni. Téměř, neboť jedna z nás se leta potýká s roztroušenou sklerozou a její účast je pro ni náročná ve všech směrech. Loni jsem ji na sraz dovezl, letos se zúčastnila jen svým pozdravem, vysílená po nedávné operaci. A následující řádky vznikly den po té bouřlivé sešlosti vesměs zdravých a spokojeně stárnoucích spolužáků. Moc si Marie vážím, a stejně tak moc mě mrzí, že včera nemohla bejt s náma. Abyste mi rozumněli... z citově blízké zkušenosti vím, že na eskalaci roztroušené sklerózy mohou mít podstatný podíl psychická traumata z různých fází života. A já si čím dál častěji uvědomuju, jak silná osobnost Marie je, protože přežít bez následků čtyřletou psychickou masáž lidí...