Pavel Beneš

Ráno. Jdu tam, kudy každé ráno. Jeden by řekl, ráno jako každé jiné. A tu náhle v cestě leží chlap. Dospělý, zdravý chlap, nedávno mu bylo devatenáct. Znám ho, vídám ho každý den. Dokáže se smát, a může s ním být kloudná řeč. Teď zhroucený, ústa dokořán, sípavý spánek opilce. Kabát kolem hlavy, jak si jej snad chtěl sundat, ale vleže se mu to už nepovedlo. O kus dál brýle, támhle foťák. A smrad všude. „Vstávej, tady přece nemůžeš ležet,“ povídám a snažím se jej probudit. „Coécoé... heosem, vé? Vé, heosem...,“ blábolí a vrávoravě se zvedá. Pochopil jsem, že se ptá, kde je. „Hele, lehni si támhle... sundej si ty hadry, ...“ říkám a vidím, že mluvím do větru, oči se mu vytáčí kamsi vzhůru a nebýt schodů, kterých se přidržuje, zas by ležel. „Toemi homálně netáuá,“ snaží se ospale ospravedlnit. Pak se sesul a okamžitě usnul, teď už nikomu v cestě a na očích. Chlast... copak můžu někoho poučovat a kárat? Taky jsem si vypil svoje, a blábolit jsem uměl jistě nemlich stejně. Snad že jsem se nik...

Minulý týden mně bylo padesát. Docela hezké číslo, nejkulatější věk ze všech, které lze považovat za jaksi přelomové. První z těch jubileí, na něž se už netěšíme, a nebo čím dál tím méně, pakliže nám jsou vůbec dána. Bilance si nechávám na bezesná probouzení, tady a teď se snažím psát o tom, co mně k této příležitosti udělalo radost. Přátelé se na mne složili a má ranní popobíhání dostala konečně důslednější a zdravější motivaci v podobě přemoudřelé obuvi, stopek, skrze něž se houpu na neviditelném vlákně uvázaném kdesi nade mnou na jednom ze satelitů, a piksliček s vitaminy a posilovadly. Lámu jeden osobní rekord za druhým, radostně sčítám ve větrech o závod poztrácené kalorie a mám rád své přátele. Moje trpělivá a tolerantní žena oprášila mou mladicky nespoutanou sbírku postpubertální poezie a po sedmadvaceti letech jí dala krásnou grafickou úpravu, adekvátní formát a nákladem sta krásně vytištěných exemplářů ze mne učinila pyšného publikovaného básníka a k slzám dojatého manžela. Je...

Noc ze čtvrtka na pátek, v srdci Krkonoš, Bolkov kousek od Černé hory nad Janskými Lázněmi. Před pár hodinami jsme se rozešli od stolu plného vepřové pečeně, piva, fantastického chleba, zelí s křenem, vína, zkrátka od hostiny. Ve vedru jen o málo snesitelnějším jsme se posvalovali na lože, lehátka a podlahy. Okna dokořán, venku stejně mrtvo jako uvnitř. A najednou prásk!, okna se zatřásla, tichem se nesla brumlavá ozvěna kamsi k Polsku. A prd ho!, blesk jak reflektor někde nad Slávií. Jeden, dva, tři - a zase řacha, za niž by pyrotechnici každého rockového festivalu dali nevímco. Řacha tak neskutečně rozfázovaná, raz-dva-tři, raz-dva, tři-čty-ři, a řach!, a tma a blesk a dva-tři, čtyři a řach! řach!, hm... a řach. Od malička vím, že co odpočítaná vteřina, to vzdálenost bouřky. Řa-a-ach, a šajn a prásk! a podruhé a potřetí, a tma a blesk a prásk ho!, nedělal bych nic než počítal. Ležel jsem a třeštil oči k oknu, a ledva si zvykly na tmu, Krakonoš zase zapnul stroboskop a přehulil reprák...