Pavel Beneš

Upřímně řečeno, jak tak všichni brojíme pro Číňanovi… chybí mi tu výrazný hlas – kromě herců, muzikantů, spisovatelů, výtvarníků – zejména grafiků.   Vždycky bylo výrazně méně těch, kteří vedle práce k vlastní obživě byli ochotní věnovat svoji kreativitu obecnějším, o to však podstatnějším problémům, a většinou skrze institut tzv. politického plakátu reflektovat nespravedlnost, násilí, negativní společenské jevy, blbou politiku nebo jen vlastní frustraci z dění kolem sebe, ať už jí byla frustrace sdílená s většinou, či ta soukromější a osobnější. Nevěřím, že všichni mají tolik práce, aby se nemohli zamyslet a vyjádřit k dění kolem sebe svým jazykem, pregnatní výtvarnou zkratkou, jasným znakem. Čím dál tím více z nás postupně naprosto rezignuje na jakoukoli občanskou angažovanost. Je snadné argumentovat, že nejsou média a formáty, jakými dřív byly třeba dnes i samotnými grafiky dobrovolně zatracované již zmíněné politické plakáty, že neexistuje platforma, na níž by bylo lze ...

Fakt chudák. Už když jsem je potkal poprvé, jak spolu vbíhali do letenských sadů nahoře pod Belvederem, viděl jsem, jak toho krásnýho labráka každý skok bolí, ale nevzdává to, a pět, šest metrů za svým sobeckým pánem drží tempo. Pak jsem je potkal na opačném konci, u toho dětského hříště, a v klusu povídám tomu chlapíkovi, že to toho psa bolí, že labráci nejsou vytrvalci, To se ještě jen přibrzdil, ptám se, kolik že tomu psovi je, devět? „Mnohem viac,“ odpověděl téměř pyšně a se smíchem. Říkám mu, že ho tímhle štvaním za sebou zabíjí. „Veď to nie je moj prvý labrador, ha ha ha…“ a rozeběhl se ke Spartě a ten chudák s jazykem venku a evidentní displázií levého kyčelního kloubu se vydal za ním. Daleko víc, než devět… třeba dvanáct? Takže lidských zhruba čtyřiaosmdesát? Honil bys takhle svýho starýho tátu, kreténe?, říkám si a myslím na toho psa po celou dobu, a myslím na něj i teď, a vztek a zlost vystřídal smutek, jak někdo dokáže těmhle andělským tvorům ubližovat.