Kolmo 14. srpna 2026

Ale jo. Možná trochu velkej hic, ale dalo se a byla to krásná vyjížďka. 

Úplnou náhodou jsem zabloudil v Černošicích k Berounce, a ocitl jsem se v idyle první republiky: lidi na louce nebo ve vodě, a když ve vodě, tak v kajaku nebo na matračce, o kus dál po pás ve vodě rybář, a při cestě občas na zahrádce tenisovej kurt, ticho a klid. 
     Golfovej areál u Lipenců, skály nad Berounkou, vtipná trafostanice v Černošicích, zvony v Radotíně před večerní mší…


Golfovej areál u Lipenců

Skály nad Berounkou

Trafostanice v Černošicích



Snažím se za jízdy usmívat, a sem tam mi to někdo oplatí





Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zas byla na půdě

Obrázek
Helejte, to zas byla storka. Byl jsem včera u mámy (před tou Zbraslaví), poudáme si, a ona se furt tak ošívá a něco má na srdci, jen to ne ane dostat na ten jazyk. Až za chvilku… „Byla jsem na půdě.“ Zakázal jsem jí totiž tam po tom žebříku lézt, naposlad tam byla loni, však jsem to tu někde psal… třídila tam věci, leccos „nějak“ dostala dolů, radši nevědět. „Mami!…,“ ale vlastně jsem nechtěl slyšet podrobnosti. „Tam ti je bordel… a těch starejch knih, hlavně dědovo, s jeho ilustracema, nejvíc slovenskejch… ale třeba taky bedna starejch desek, ještě s Carusem, těch tvrdejch se psem.“  „Hele, příště tam vylezu a nanosím to dolů.“ „No… ono už i tohle je zčásti dole… chci to taky trochu probrat a roztřídit.“ Radši jsem si dal zmrzlou švestkovou buchtu. „Někdo mi poradil, abych ty buchty před dopečením potřela rumem, jsou pak vláčnější. A abych tam dala celý švestky a do nich lžičku klevery… jaký jsou?“ „Senzační, mami.“ Všechno je lepší než představa, jak 96letá babka leze po žebříku ...
Další informace

Něco spolu musíme udělat

Obrázek
Víc jak čtyřicet let se domlouváme, že „něco spolu musíme udělat“. Občas se potkáváme v litografický dílně, rok co rok si vyměňujeme novoročenky a děkovný maily začínající „Vážený pane kolego“, „Drahej Mistře“ či „Milej pane“, a končící „Zůstávám v úctě“, „S pozdravem kmet“, „Zatím prosím pokorně o odpuštění za komplikace“ či „Váš obdivovatel“, až letos se odhodlal k výkopu a včera jsme se sešli, u něj, na jeho hřišti. Ač host, cejtil jsem se u pana Suchého jako doma.  Byly to nádherný dvě hodiny, s úžasným servisem paní Terezy, se skvělou kávou a neméně skvělou bábovkou, kterou prej ale upekla paní Rohlíková. Probrali jsme leccos: co teď zkouší a co zrovna píše, jak máme oba rádi bezchybnou literaturu i typografii, co čet jako malej a co už nečte teď, jak mu Ferda Havlík – zapřisáhlej odpůrce všeho ruskýho – složil senzační a veskrze ruskou hudbu k muzikálu Nižní Novgorod, co všechno sbírá a jak furt padá, protože zakopává o koberce… a i chvíle, kdy jsme jen mlčeli, byly plný souz...
Další informace

Jiřímu Suchému s úctou

Obrázek
  Včera jsem v dílně dal NAKRESLENO kolegovi a příteli Jiřímu Suchýmu. A až mě udivilo, jakou měl radost a jak byl dojatej.   Dárkem jsem ho vyrušil z psaní hry, na kterou ale nad knihou na hodně dlouho zapomněl, zvlášť když jsem mu ukázal dvoustranu kreseb ze Semaforu, kde jsem v roce 1987 kreslil na zkouškách Vetešníka. „Jéje… Datel…,“ hlesl a ty jednotlivý tváře hladil prstama a pak už jen mlčel. Připomíná mi tátu: nejen těma bílejma řídnoucíma vláskama, ale třeba i tím, jak mu sedí brejle na nose nakřivo. A očima, těma odjakživa – úplně stejnej pohled, stejná pomněnková modř a stejnej zájem o všechno, co se děje kolem. Neumím si v takovejch chvílích říct o společnou fotku, nebo i jen vytáhnout mobil a vyfotit si nás. Nějak mám pocit, že bych aranží tváří narušil intimitu okamžiku, anebo možná si ten zážitek chci nechat jen pro sebe. Na jednu stranu se nemůžu chlubit setkáním se s celebritou (mj. Cale s Rauschenbergem v Bobúru, Kylián v LaFabrice, Forman, Havel, Mejla Hlav...
Další informace