Pavel Beneš

Facebook, 10. 8. 2018, Tomáš Třeštík „Další?“ „Dobrý den, jeden cizrnový salát s quinoou, jeden salát kuskus se zeleninou a jeden ten čočkový salát s rajčaty a rukolou…“ „Vše?“ „Ajedenpunčovejřezdvaindiánkyvelkejvětrníkkominíčkarakvičkupařízskejadvoulitrovoucolu!!!“ A mně to připomnělo scénku z Brna, 25. ledna 1986, hotel U Jakuba (bydleli jsme tam, kvůli instalaci a vernisáži výstavy Kuby Krejčího), je poledne, číšnice nejspíš hezká brigádnice, vedle u stolu Pražský výběr. Pavlíček: „Pchosil bych sfíčkofou s chýžovým nákypem.“ Kocáb: „Já bych si dal tady ten řízek, k tomu rajskou, tatarku a jako přílohu dva meruňkový knedlíky, díky.“ Kryšpín: „Já nemám hlad, mně stačí jen ta borůvková palačinka. Ale hodně kečupu, prosím.“ Čok: „Guláš, ale prosím bez masa, cibule a knedlíků. A salát! Knedlíko-cibulovej se šlehačkou.“ Ta slečna se už v půlce zapisování menu úplně ztratila, rudá až za ušima, úplně vytuhlá… Pavlíček: „No tak, běchte už, ať máme čas na desecht!“ Veselí...

Několik let jsem v ateliéru měl támhle před sebou na zdi hodiny, obyčejný kulatý ciferník. Poslední dobou se jim přestávalo čím dál častěji chtít jít, baterku jsem měnil po měsíci a nakonec jsem je sundal a prášilo se na ně na polici. Potud nic, co by stálo za poznámku.    Jakmile jsem se jich zbavil, zjistil jsem, jak velikou roli v mých dnech hrály. Přijdu dovnitř a první, co udělám, mrknu na místo, kde visely. Sedím u práce a každou chvíli střelím očima do téhož místa. Na dveřích mám jízdní řád autobusu, a než začnu luštit, kdy mi to jede, marně na prázdné zdi kontroluju čas. Tahle vizuální závislost mi připomíná vtípek, kterým jsem kdysi na pár týdnů udělal program obyvatelům malostranského domu, kde bydlel můj kamarád: v temné chodbě jsem na zeď hned za dveřmi nakreslil vypínač. Takový, jako byly tenkrát všechny: pamatujete si je ještě, ne? Bílý čtverec s černým obdélníčkem uprostřed. Tak ten. Každý, kdo vracejíc se v noci z některého z okolních lokálů tápal ke dveří...

To je dneska den, jeden neví, kam dřív skočit. A ještě k tomu začal tak příjemně - necelé dva litry burčáku z trhu na Kulaťáku se chladí a čekají na svou příležitost. Zaprvé týdny již žiju tím, že dneska poběžím nočně večerní běh Prahou, deset kilometrů Metroběhu, poslední závod letošní maratonské sezony. Tedy, ne že bych byl maratoncem a měl důvod slavit konec sezony, to zdaleka ne!, ale je hezké zúčastnit se hromadně konce, když už jsem začátek nestihl. Dnešní konec bude začátkem příští sezony, dalo by se říci. Včera jsem na Staromáku k té příležitosti dostal běhací triko, a konečně se budu potit do sportovního náčiní, protože dneska už to nejsou jen tak ledasjaká trika, dneska už je to funkční prádlo, jako by všechny dřívejší trenky a tílka a tepláky byly nefunkční, čehož si - až na pár výjimek způsobených nezdravou stravou - nejsem vědom. Taky jsem dostal číslo 1927 s čipem a spoustu katalogů a běhacích časáků, prospektů na mraky nepotřebností, taky antiperspirant a to všechno ...