Pavel Beneš

A je to tu opět, teď už jen počkat na vhodný datum a pak to naházet do kastlíku. A zase velká radost… podepisování (5:57 jeden podpis… o minutu a tři vteřiny rychlejc než Jackie Stewart), popisování obálek (a v duchu konverzace s adresátem… no, častějc s adresátkou), štemplování a lepení známek. Letos na tuhle várku padlo – kromě zavčasu nakoupenejch známek B – i celý album známek letitejch, který jsem někde kdysi našel a doteď mi tu v šupleti překáželo. Teď teda překáží dál, ale už je prázdný. Napřed jsem ke každýmu jménu hledal hezký vhodný známky, ale asi tak v půlce jsem to vzdal a začal je tam lepit víc spontánně… a vznikla tak nečíslovaná série uměleckejch dílek, který se za chvilku rozprsknou do světa a ve velký většině – kdo by si taky proboha schovával obálku? (mnohdy i to vevnitř) – v koších nebo kamnech.      Takovej symbol pomíjivosti; někdo se prdí, aby známku navrhl, někdo jinej ji vyrejpe, další ji vytisknou, jiný ji prodaj, někdo ji koupí, olízne a nalepí...

„Ráda bych byla taky na seznamu…“  „Tak třeba někdy v příštím životě se v tomhle seznamu taky ocitnu…“ Samozřejmě mi dělá velikou radost, že jsem strůjcem jakéhosi seznamu adresátů mých novoročenek. Nad posledním výše uvedeným povzdechem jsem se pokusil definovat si jakási pravidla, za jakých lze v onom seznamu patrně být. 1. Jsou v něm ti, které znám a více než víceméně je mám rád od tří do padesáti posledních let. V mnoha případech je mi velkou ctí je rok co rok obesílat, a to i s vědomím, že nesplní body 3 a 4. 2. Jsou v něm i ti (ale hlavně ty), jež jsem v posledních letech zatoužil poznat blíž nebo úplně nejblíž. V 99,9 % zůstalo jen u jejich místa v mém adresáři, ale to nevadí, jedna desetina procenta je stále ještě dobrý začátek. 3. Jsou v něm stále ti, kteří dříve pravidelně a v posledních letech stále řidčeji sami produkují něco, čím dobrovolně dělají s koncem roku radost ostatním, a to i za cenu stále se zvyšujících nákladů na takovou charitu. 4. Jsou v něm...