Novoročenky 2023

A je to tu opět, teď už jen počkat na vhodný datum a pak to naházet do kastlíku.

A zase velká radost… podepisování (5:57 jeden podpis… o minutu a tři vteřiny rychlejc než Jackie Stewart), popisování obálek (a v duchu konverzace s adresátem… no, častějc s adresátkou), štemplování a lepení známek. Letos na tuhle várku padlo – kromě zavčasu nakoupenejch známek B – i celý album známek letitejch, který jsem někde kdysi našel a doteď mi tu v šupleti překáželo. Teď teda překáží dál, ale už je prázdný.
Napřed jsem ke každýmu jménu hledal hezký vhodný známky, ale asi tak v půlce jsem to vzdal a začal je tam lepit víc spontánně… a vznikla tak nečíslovaná série uměleckejch dílek, který se za chvilku rozprsknou do světa a ve velký většině – kdo by si taky proboha schovával obálku? (mnohdy i to vevnitř) – v koších nebo kamnech.
    Takovej symbol pomíjivosti; někdo se prdí, aby známku navrhl, někdo jinej ji vyrejpe, další ji vytisknou, jiný ji prodaj, někdo ji koupí, olízne a nalepí, známka letí napříč světem nebo jede vlakem, v cíli ji zas někdo někam odnese a na konci ji buď ten poslední přezíravě vyhodí, a nebo… a nebo opatrně odmočí, zařadí mezi podobný (tématem, motivem, nomiunální hodnotou, státem vydání, rokem atd.)… a to album se pak dostane k Benešovi, kterej píli svýho předchůdce nedocení (o známky nejde, na jejich cenu jsem se ptal odborníků a jsou naprosto bezcenný) a známkama oblepí obálky s novoročenkama, který čeká zase to kolečko vlakem a v pár případech i lítadlem.
    Jistota je jistota, takže moje adresa je uvnitř… ale jsem si jistej, že česká pošta ani letos nezklame (jako už pětačtyřicet let, co novoročenky posílám) a všechny zase doručí, za což patří všem v tom procesu „z oranžovýho kastlíku na ulici do poštovních kastlíků v přízemích domů a na dveřích či plotech“ velikej dík.
Kdo se tu bude chtít po obdržení označit, je vítán (aspoň budu vědět, komu za rok zas věnovat čas a práci má aspoň nějakou odezvu).
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

A dokud budou (jakože jsou), rád ji pošlu za adresu do zpráv a 50 korun na účet, kterým potvrdím tu adresu. A nebojte, mám tu album se známkama ještě minimálně jedno… 



Komentáře

  1. Richard14. ledna 2023 v 9:37

    Líbí se mi, že se ještě dneska někdo novoročenkám a posílání dopisů a pohledů na Vánoce praktikuje. Líbí se mi to a taky jich pár pošlu. A není to přeci o tom, že by to byl nějaký prodej umění a vlastního ega. Je to přeci o tom, že si na toho dotyčného vzpomenete a v uspěchaném Adventu mu věnujete pár minut, kdy si sednete a ručně mu napíšete novoročenku. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Obrázek
Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy. Jde o plnofous a mařenu. Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si teda občas pletli s logem mercedesu, kvůli čemuž německejm turistům tu hvězdičku kradli z aut a nosili
Další informace

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)

Obrázek
Bylo ta zase krásné… a sešlo se dost lidí, akorát tak k těm několika zamluveným stolům v Kafárně na kus řeči na Vinohradech (doporučuju! Skvělé místo, milý a ochotný personál, a dog-friendly!).  Své si krásně řekli spisovatelka Iva Hadj Moussa , propagátor humánního výcviku psů Tomáš Nushart a novinář a spisovatel Milan Tesař . Leccos jsem plácal i já, ale největší aplaus si vysloužila svým textem o mně (dole), se kterým nemůžu než souhlasit (a který je v knize s ilustracemi).      Byla velká radost vidět tolik přátel pohromadě, a jak jsem už někde zmiňoval, každá takováhle akce se děje pro pár supervýznamných jedinců (většinou jsou to kamarádky), jejichž případná účast pak setkání učiní dokonalým a pro mě úspěšným (a ten úspěch není v prodeji knih nebo obrázků, ale právě v přítomnosti těch důležitých). A tady se sešly hned dvě; které, to si nechám pro sebe. S nimi a se všemi, kdo se sem sjeli a sešli, to byl krásný večer a mě může mrzet jen to, že stejně jako vždycky, ani tentokrát
Další informace

To za nás se bruslilo ještě skutečně, na opravdovým plastu, a ne jen virtuálně, jako teď…

Obrázek
Helejte… jsem z toho sněhu nadšenej. Takhle vypadaly zimy, když jsem byl malej.  Ze školy jsme letěli domů, úkoly musely počkat, bafnout sáně nebo boby (původně prkýnko s polštářkem nahoře a šlajfkama dole, na ledovku) a alou do Klamovky. Tam jsme sjížděli po cestičce od Podbělohorský dolů k Plzeňský, na západní straně parku. Protože to je řádskej krpál, byl to fofr, zvlášť když to byla ta ledovka. Nejeden z nás to dole neubrzdil a žuchnul ze zídky dolů na ulici. Tehdy ještě fungovaly Kotce s armádním výprodejem, a tam mi táta koupil za 15 korun takovou tu plátěnou tankistickou kuklu, s výztužema, aby se tankista v tanku neumlátil, a to jsem byl velkej frajer, mezi ostatníma v kulichách s bambulema. V tý jsem taky jednou nezvlád rejdování a skoro dole zalít pod lavičku, co tam jediná leta byla mezi dvěma lipama, hezky jsem se tehdy pomlátil. Ale na odchod domů to zas nebylo, jezdilo se dál, každej den dlouho do tmy. A když ještě nebyl led, byly to plastový boby, rohačky nebo „závoďác
Další informace