Zlatíčko je to.

Ten Everest je moje zasádrovaná nožička, a Matylda leží přesně tam, kde to ruplo a snad to i srůstá. A i kdyby mě to teď bolelo sebevíc, ona může, jakkoli na tom má svůj podíl.

Denně si slibuju, jak takhle z pelechu natočím, když s Bárou přijdou a Matylda jelením skokem od dveří vždycky hupne přesně tam, kde je pod dekou můj zasádrovanej kotník… a nevím, jak to dělá, že se vždycky spolehlivě trefí zrovna na něj. Občas teda stihnu zareagovat na klíč v zámku (protože pak jsou to max. dvě vteřiny), ale většinou ne, a ona to vítání vylepšila dneska tím, že na mě skočila (OK), otočila se, ocasem mi upravila pěšinku, hupla na kotník a zas do dveří a k Báře, a pak zas ke mně a na mě. Zlatíčko je to.
    A pak mě zalehla a hlídala, abych se nehejbal.
    (Neděle minula a nic se mi nestalo… takže jestli tím „do třetice“ bylo avízo posledních dvou karikatur pro TF „z finančních důvodů“ minulej tejden, tak to zas tak moc nebolelo.)
    (Kdo se nezeptá, nedozví se. Takže vzadu na zdi František Tomík, Václav Bláha, Hundertwasser, rodiče, Michal Cihlář a moje děti.)