Pavel Beneš

„Hele, žere ponožku.“ „Tak jí ji vem.“ … „Nestihl jsem to.“ „Stejně to byla tvoje ponožka.“ Následuje zbytečná debata o tom, kdo ponožku kde upustil, kdo ji Matyldě včas nevytrh, kdo nechává válet sežratelný drobnosti kdekoli nebo kdo s ní půjde do Pandy.      Takže: v Pandě dostala roztok peroxidu, a že „běžte do parku, do deseti minut je to venku.“      Půl hodiny lítá po Riegráku, jazyk venku, ponožka nikde. Návrat do Pandy ( 1 ). „Dostane injekci, do dvou minut je to venku.“      Po minutě jsou venku jak fusekle ( 2 ), tak snídaně, a pak i leccos dalšího (organická strava nemá pravidelný tvary, není oranžová a necinká), to jsem nezkoumal (ale asi to bude blikačka z obojku). Druhý pigáro na zklidnění a třetí pro jistotu, to už sedí a zase čumí, kde by co spolkla.      Doma vychlemtala plnej bidet vody a teď spí ( 3 ), přeci jen, dost toho zažila a má o čem snít. Třeba co sníst. 1 2 3

Ten flíček u oka, to není myšina  ani žádná jiná prašivina,  a jestli snad něco, tak leda parazit.  Advocate v tubičce by to měl zarazit. Na průjem enterol je pro ni slabota. Jedem dál dietu, zejtra je sobota, Dia Dog'n'Cat po jedný třikrát rejži a kuřátko bude teď jenom žrát. Váží čtvrt centu, teplotu nemá, hárání je doma furt velký téma: hárala, nehárá! Už jim jen voní, chtěli by, ona ne, tak se jen honí. Bez kila dvojku, kasička zvoní…