Pavel Beneš

Archivy se otevírají… maminka odjakživa – a s tím oceněním za tehdejší kravál ve zkušebně v přízemí tuplem – dává k dobru moje hudební začátky, kdy jsem si co zneuznanej a z hudebky vyhozenej klavírista někdy v osmi letech vyrobil (patrně pod vlivem oblíbený desky s Hurvínkem o hudeních nástrojích: „nástroj drnkací, strunný a dlouhokrký… chachá“ ) tenhle inštrument, pojmenoval jsem ho VIRT (jakože pro virtuosy) a pak na něj „skládal“… hele, tři struny z drátu samozřejmě nešly naladit, znělo to jak takový ty čínský pipy… ale to budoucímu rockerovi bylo fuk, pýcha na Virt byla veliká a maminka má dodnes téma.  A tyhle fotky včera – když na mě jako androšskýho kytáristu přišla řeč nad plaketou a odznáčkem – stáhla z nějakýho letitýho videa. Na mně je, abych ve starejch sešitech dohledal plánek, kterej jsem si tehdy samozřejmě musel nakreslit, abych z toho prkýnka, násady, drátu a s hřebíkama náhodou nevyrobil nedejbože třeba syntezátor…  A koukám, že sedím na nějakým svým dalším...

Nakonec z toho byla veliká radost a potěcha. Po propršeným pátku (kdy jsme se v zataženým stanu všichni čtyři prodejci choulili ještě hodinu po tom, co pršet přestalo, protože zvuk fontány za náma dělal dojem, že leje furt) a lehce prázdným sobotním začátku se to rozjelo, oteplilo se, přišli lidi a pár si jich koupilo knihu (nejvíc Labradosti, dvoje Nakresleno a jedny Kytky, ale i dva labrazy – Labróa a Labradürera), takže jsem si vydělal na účastnickej poplatek a trochu benzínu. Ale o prachy nejde – hlavní je komunikace s lidma, proto tyhle akce obrážím. Spousta smíchu (třeba ta trojgenerační dámská partička se řehtala nad každou karikaturou), ale i slzičky (v pátek jsem dal Kytky paní, která na dotaz, kdy naposled kytku dostala – bylo jí cca 40 let a byla hezká –, marně tápala v paměti… tak jsem jí Kytky dal a ona se mi tam dojetím rozbulela). Smíchu ale bylo víc. Asi i proto, že jsme se hezky doplňovali s kolegyňkou Kláry Sedlo Janou Kavalírovou ( Turnová ví), která srdnatě jak man...