Pavel Beneš

„Tak co tu máme?“ „Mrtvou ženu, asi čtyřicet let, a tipuju, že bělošku.“ „Proč myslíš?“ „Podívej… má úplně bledou kůži.“ „Co otisky?“ „Technici už jsou na cestě.“ „Už víme, čím ji zabili?“ „Tupým tvrdým předmětem, ale víc ti řeknu po pitvě.“ „Třeba tímhle chlebem?“ „Je to možné. Jestli je včerejší a z Penamu, možná ano. Pošlu ho do laborky.“ „Tomáši, zavolej Rudovi, ať to prověří.“ „Jasně, šéfe.“ „A ty, Olivere, proklepni to… pšš… volá Kopecká. Tomeček, slyším.“ „Tak co máte?“ „Mrtvá žena, stáří čtyřicet let, totožnost dělá Ruda, ubitá asi chlebem, ale víc budeme vědět po pitvě.“ „Ráno chci mít zprávu na stole. Nashle.“ „Nashle.“ „Ehm… doktore… a víš už hodinu smrti?“ „Jestli je teď už deset hodin, tak nějak kolem šesté.“ „Dík. Tomáši, zavolej Janu, ať obejde pekařství.“ „Jasně, šéfe.“ „Šéf je tu Kopecká… tak si to shrneme… v šest jde támhle odsud…“ „Šéfe, pojďte sem, něco jsme našli.“

Miluju ranní slunce, když mě probouzí svými ostrými paprsky a kdy hrany nábytku odrážejí jeho třpyt po mistnosti… ale proč musím, doprdelekurvapráce, hned při snídani vidět díky němu na kuchyni půlmetrový stíny drobků, lesklý fleky od mastnosty a prach a chuchmoně, kam se kouknu?!

Nakonec ale jsou tyhle perseidy nejhezčí. Už od pátku jsme plánovali, jak se pojedeme koukat na perseidy. Třeba na Šumavu, kde je tma skoro absolutní a noční obloha je jak černá kuchyňská linka před vánocema.   V sobotu padla zmínka, že v pondělí ráno je třeba být v redakci, což bychom ze Šumavy nestíhali, s ranní jógou a během (jejími, já zlenivěl). Takže pojedem někam kolem Úhonic, kde jsem kdysi, ještě ženat, deset let bydlel a kde byla tma tmoucí pár metrů od baráku, protože Kladno bylo za kopci, Beroun za lesy a Praha ještě kus za Ikeou. V pátek bylo mile hnusně a chladněji, v sobotu se opět teplilo a v neděli byl zas hic a modrý nebe. Nedělní péče o osiřelého králíka Oskara Báru vyčerpala, takže si večer zdřímla. V plánovaných deset, stále podvědomě nastartovaná na perseidy, se zívnutím ještě požádala o krátký odklad odjezdu, a až když jsem držel oči otevřené jen taktak a toužebně si přál, ať zaspí a já se budu moci svalit k ní a ráno se na její klimbing vymluvit, posa

Dočteno, a jsem nadšenej! Nádherná kniha, a čte se to prostě samo.   Část s Havlem – moc díky za ni, ale nemá smysl číst knihu jen kvůli ní – je jen část, zlomek překrásně napsanýho textu. Jitka Vodnanska – kromě toho, že je to ženská (můžu soudit jen podle fotek) stejně nádherná teď jako vždycky dřív, a nelze se nejen VH divit, že se do ní zamiloval – má dar psát tak, že je radost po těch větách a odstavcích klouzat. Sice mi zpočátku chvilku trvalo, než jsem si zvykl na rozsekaný věty, ale teď, kdy „… přijala“ ve finále a já se vrátil do knih, který jsem četl před ní, mi ten její slovní kulomet docela chybí. Žádný žvanění navíc, jen slova, který mají co a chtějí to sdělit. Tak mohu-li, děkuju!!! Nebyl bych to ale já, kdybych neviděl chyby… :-) takže fakt co mi vadilo, byla měkká vazba. Chápu, že je to teď módní, jistě je to i levnější… ale kniha v týhle hmotě a rozměru je v měkký vazbě taková rybí, neudržitelná. Minimum překlepů, korektura byla evidentně precizní. Nevím, jestli

Facebook, 10. 8. 2018, Tomáš Třeštík „Další?“ „Dobrý den, jeden cizrnový salát s quinoou, jeden salát kuskus se zeleninou a jeden ten čočkový salát s rajčaty a rukolou…“ „Vše?“ „Ajedenpunčovejřezdvaindiánkyvelkejvětrníkkominíčkarakvičkupařízskejadvoulitrovoucolu!!!“ A mně to připomnělo scénku z Brna, 25. ledna 1986, hotel U Jakuba (bydleli jsme tam, kvůli instalaci a vernisáži výstavy Kuby Krejčího), je poledne, číšnice nejspíš hezká brigádnice, vedle u stolu Pražský výběr. Pavlíček: „Pchosil bych sfíčkofou s chýžovým nákypem.“ Kocáb: „Já bych si dal tady ten řízek, k tomu rajskou, tatarku a jako přílohu dva meruňkový knedlíky, díky.“ Kryšpín: „Já nemám hlad, mně stačí jen ta borůvková palačinka. Ale hodně kečupu, prosím.“ Čok: „Guláš, ale prosím bez masa, cibule a knedlíků. A salát! Knedlíko-cibulovej se šlehačkou.“ Ta slečna se už v půlce zapisování menu úplně ztratila, rudá až za ušima, úplně vytuhlá… Pavlíček: „No tak, běchte už, ať máme čas na desecht!“ Veselí

Jestli nějakej chlap někdy dělal něco hnusnýho, zasloužil si, aby ho TEHDY ta dotyčná práskla.   S odstupem doby ale nemá nařčenej chlap žádnou – opakuju: ŽÁDNOU – šanci takové nařčení vyvrátit. Kampaní #MeToo může kterákoli ženská zničit kterýhokoli chlapa, se kterým se někdy setkala, ať už skutečně, nebo jen tak, že seděli shodou náhod oba v jedný hospodě, byť každej jinde. Vůbec nezpochybňuju potřebu a nutnost o tom veřejně mluvit, svěřovat světu zážitky… ale ukazovat na konkrétního chlapa, tvářit se ublíženě a jako oběť, a zároveň se kdekoli veřejně promenovat v minisukni, s výstřihem až do pasu a rudým lakem všude, kde to jde (jinými slovy chlapy provokovat), to je sviňárna, který chlapi prostě konkurovat nemůžou, protože dámy to přece mají jinak s tím sexem, dámy nezajímá krásnej zadek, vypracovaný lejtka a hrudník, ladná chůze nebo vyzývavý kraťasy, dámy na to přece jdou přes hlavu a přes duši… to jen chlapi přemejšlej penisem a čuměj dámě na prsa, který dáma přece v