Pavel Beneš

Helejte… jsem z toho sněhu nadšenej. Takhle vypadaly zimy, když jsem byl malej.  Ze školy jsme letěli domů, úkoly musely počkat, bafnout sáně nebo boby (původně prkýnko s polštářkem nahoře a šlajfkama dole, na ledovku) a alou do Klamovky. Tam jsme sjížděli po cestičce od Podbělohorský dolů k Plzeňský, na západní straně parku. Protože to je řádskej krpál, byl to fofr, zvlášť když to byla ta ledovka. Nejeden z nás to dole neubrzdil a žuchnul ze zídky dolů na ulici. Tehdy ještě fungovaly Kotce s armádním výprodejem, a tam mi táta koupil za 15 korun takovou tu plátěnou tankistickou kuklu, s výztužema, aby se tankista v tanku neumlátil, a to jsem byl velkej frajer, mezi ostatníma v kulichách s bambulema. V tý jsem taky jednou nezvlád rejdování a skoro dole zalít pod lavičku, co tam jediná leta byla mezi dvěma lipama, hezky jsem se tehdy pomlátil. Ale na odchod domů to zas nebylo, jezdilo se dál, každej den dlouho do tmy. A když ještě nebyl led, byly to plastový boby, rohačky nebo „závoďác

To je tak ohavnej zlozvyk, dělat „jakože dětem“ Mikuláše x dní před a x dní po 5. prosinci… když vlastně jde ale jen o to, vydělat si i tam, kde rodiče mají důležitější program než udělat dětem hezkej večer. Hlavně si co nejvíc vydělat… dítě 7. prosince zažvatlá, že „Mikuláš štlatil plášť a Mikuláška šukni“ a kšeft je splněnej a prachy v kapse. Pak už stačí jen nemít čas 24. prosince, a Ježíšek holt přiletí na svatýho Štěpána, pokud tu nebyl už na Šimona. A protože se musí s kámošema na chatu nebo celá famílie na prodlouženej víkend v Dubaji, tak zajíček nechá velikonoční nadílku za gaučem už na Zelenej čtvrtek.      Tradice jdou do prdele; Santa vyštval Ježuchu, cumel Valentýn zapatlal půlku února, Dušičky zmizej ve vydlabanejch dýních a Den dětí se změnil na Týden dětí. Uštvaný rodiče nemaj čas udělat dětem tři nebo čtyři konkrétní večery v roce hezčí než jiný, a děti třídenní rozptyl svátků pozdějc roztáhnou u těch svejch na tejden.      Jsou chvíle, kdy jsem vděčnej za dětství v še

Protože jsem Čech, jsem i muzikant. O tom, jak jsem se snažil prorazit ve Švehlíku jako klarinetista (se znalostí dvou skladeb: „Ta slepička kropenatá“ a „Už z hor zní zvon“), se můžu rozepsat jinde. Tady jde o nástroj, řečeno s Hurvínkem, „strunný, drnkací a dlouhokrký, chacháá“. Měl jsem několik kytar… především tři klasické (devět let jsem chodil na kytaru, ke konci jsem hrál poměrně složité věci od Carulliho), z nichž dvě zlikvidovaly moje děti; pak elektrické: černý Uragan (kdysi, z úžasného hudebního sekáče na Národní, dnes tam prodávají čaje, v koutě hned vedle pomníku) a nedávno černou Squier; basy černou Jolanu (posléze s vytrhanými pražci, jakože fretless ; kdysi jsem ji půjčil někomu z DeLaminatoru, čímž zmizela… ostatně jako ten Uragan včetně fantastického boosteru Roland) a bílého Vikomta kdysi (toho Vikomta si půjčoval Mejla), a nedávno Fender Squier (tu má teď Eva Turnová, i s kombem). Neřešme, proč jsem je měl a co jsem na nich uměl nebo neuměl, ostatně jako puberťák js

Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy. Jde o plnofous a mařenu. Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si teda občas pletli s logem mercedesu, kvůli čemuž německejm turistům tu hvězdičku kradli z aut a nosili

Bylo ta zase krásné… a sešlo se dost lidí, akorát tak k těm několika zamluveným stolům v Kafárně na kus řeči na Vinohradech (doporučuju! Skvělé místo, milý a ochotný personál, a dog-friendly!).  Své si krásně řekli spisovatelka Iva Hadj Moussa , propagátor humánního výcviku psů Tomáš Nushart a novinář a spisovatel Milan Tesař . Leccos jsem plácal i já, ale největší aplaus si vysloužila svým textem o mně (dole), se kterým nemůžu než souhlasit (a který je v knize s ilustracemi).      Byla velká radost vidět tolik přátel pohromadě, a jak jsem už někde zmiňoval, každá takováhle akce se děje pro pár supervýznamných jedinců (většinou jsou to kamarádky), jejichž případná účast pak setkání učiní dokonalým a pro mě úspěšným (a ten úspěch není v prodeji knih nebo obrázků, ale právě v přítomnosti těch důležitých). A tady se sešly hned dvě; které, to si nechám pro sebe. S nimi a se všemi, kdo se sem sjeli a sešli, to byl krásný večer a mě může mrzet jen to, že stejně jako vždycky, ani tentokrát

Bezvadné divadlo, tahle „komediálně-dramatická amoleta Pavla Kohouta o jednom (posledním) dějství a sextetu jednajících postav, nazvaná právě proto SEX “ (autor napsal tuto aktovku pro pobavení přátel v roce 1974; vystupuje v ní šest kamarádů disidentů: Václav Havel, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Karel Kosík a Pavel Kohout, a rozhodnou se škodit režimu tím, že vyhodí do povětří vlak) dneska na Dobešce, v podání Žebravého UMěleckého PAnoptika ŽUMPA, u příležitosti dnešních narozenin Ivana Klímy i Nandiných nedávných. Krom toho, že jsem pro tuhle celebraci skvěle přetextoval kousíček Ódy na radost ( Dej bůh zdraví Ivanovi / a dcerce Hance Klímovic / Oba narozeninový / mejdan slaví, ba co víc: / Tyjátr jste dneska měli / SEX jakože ŠEST, haha / Čekali jste, že starci smělí / svlíknou se tu do naha. / Nesvlíkli se, přesto byli / obnaženi dost a dost / Blbli pro vás a taky blbli / pro sebe a pro radost ), sepsal jsem i tenhle pamflet, protože v publiku bylo hodně signatářů.

  Zvykl jsem si cvičit a když se svobodně rozhodnu, že teda budu, protože jsem se na to včera stejně svobodně vyprd a že mi dělá dobře, když mě maminka chválí, jak jsem důslednej, tak teda začnu. Používám skvělou appku Fitify (sám od sebe bych se nutil těžko, je to jak s učením se jazyků… nebejt Duolinga, jsem furt stejně anglicky pasivně-poloaktivní), takže tu zapnu – „Welcome to Fitify!“  uvítá mě dívčí hlas –, vyberu muziku (Yoga & Relax v přifařený Spotify), samo se mi zapne soustředění CVIČÍM, takže se mě nikdo nedovolá a necinkaj mi notifikace, zklidním mysl a začnu rozcvičkou ( „aby se předešlo zraněním“ ).      To je vždycky párminutová série protahovacích cviků, ale už teď soustředím svou mysl na… a ne, na sebe a svoje tělo ne, protože – a o tom tenhle text je – támhle v horním rohu je nějaký svinstvo. Řeknu si, že jen co docvičím, vymetu ho. „The warm-up is over,“ řekne slečna Fitify a začíná hlavní sada cviků. Dokud stojím, je to dobrý. Když si mám k nějakýmu cviku lehn

  Mě se ten STATUS UMĚLCE zas tak moc netýká… za rok jdu do důchodu, dělám víceméně jen to, co chci, nejsem svázanej zodpovědností za nasycenou rodinu, s výší mandatorních plateb státu už se nějak dopopasuju.  Týká se ovšem třeba mý báječný ženy-spisovatelky nejšikovnější, která není ještě ani v půlce, maká jak blázen (nebo jako já v jejím věku), aby bylo dost na pozdějc… a týká se v umění činný generace mejch dětí, ktera za současnej stav může ještě míň než generace moje, protože přes všechnu jejich snahu jim erár nedovoluje dokázat světu, co v nich je, a musej se držet nad vodou jako pinglové, kurýři nebo nešťastníci na pracáku. Vůbec proto nezávidím dnešním mladejm umělcům, začínajícím v tomhle divným nenormálním světě, kterej jsme si pro ně my představovali jako hezkej, svobodnej a tvůrčí.      Možná máme my starší mindrák, že jsme byli za bolševika chudáci nesvobodný, svázaný režimem a ideologií a nemohli to, co můžou mladý dneska… jenže já mám pocit, že tehdy jsme mohli – a to i

  Zajímavý zjištění, díky válce na Ukrajině. Rozesral se mi tu kotel. Poměrně novej, čertví, jestli je v záruce nebo ne, jsem tu teprv rok. Před měsícem zahlásil chybu 133 a stálo to pár tisíc. Teď hlásí tutéž chybu a minule mi říkali, že bude třeba něco vyměnit (za pár tisíc), já byl chytřejší a že počkám, tak to teď mám.      O to ale nejde. Když jsem to ráno zjistil (resp. Bára mi lakonicky oznámila, že neteče teplá voda, a odešla dobrovolničit na Běh PM), naivně jsem to promačkával a měl radost, že chybová hláška zmizela, dokud tam po chvilce neskočila znovu.      Nejde ale ani o to. Jde o to, že jsem si říkal, jakej že je to voser, ale hned mi hlavou projelo, že jsem na tom furt dobře, že si můžu zavolat servis (samozřejmě, že všechno se posere o víkendu; minule taky, stejně jako všechny patálie s Matyldou… takže s příplatkem), zatímco kousek odtud si servis sice můžou zavolat taky, ale ten že nemá co opravovat, a že studenou vodu maj jako dar z nebes, pokud vůbec teče. Že mně kot

Objednal jsem teplo a slunce. Tak jsme se tu sešli, na den Saš, Selm, Želislav a Abelardů… na Světovej den kreativity a inovací, Den čaje, Den kešu v čokoládě a Dne, kdy i buldoci jsou hezcí… ano, nejen labráci, i placatý tlamy maj svůj den –  Bulldogs Are Beautiful Day, a nemyslí se tím Sandra Buldok. Mám radost, že tu jste. Milí psi… První Labradosti jsou už vlastně minulost. Vyšly v roce 2020, tehdy jsem vůbec netušil, že už za pár měsíců zlomím svý zatvrzelý odmítání mít dalšího psa, a loni v lednu přibyvší Matylda asi nejen mně nejen život změnila, ale hlavně obohatila. Přestože je to poměrně často dost velká starost, na kterou jsem za těch devět let bez psa rychle zapomněl, tak je to především nesmírná radost, i když na leccos radši zapomeňme, počínaje třeba jí způsobeným otřesem mýho mozku loni v listopadu, kdy jsem nad ránem uklouz po jejích blitkách, přes následně nadvakrát zlomený pravý hlezno, když si mě omotala vodítkem kolem kotníku a vydala se pryč, až třeba po sežraný

Dokončeno… největší voser byl ten Signac – od rána do poledne tečkování. Ale dotečkováno jest, teď zezadu natluču háčky, všechno to venku zafixuju (jasně že protisprejerským filmem, nejsem zvědavej na nějakou Poslední degeneraci), zkatalogizuju, orazím certifikačním štemplem, zabalím a ve čtvrtek nainstaluju. Instalace bude čtvrtfinále, finále a vyhlášení vítězů bude v pátek v půl šestý odpoledne. Bude to bomba, hlavně teda pro psy. Několikrát jsem se přistihl, jak se tomu, jak jsem vtipnej, při práci sám směju. To je asi vrcholná nirvána nás věčně vtipkujících blbečků, smát se sám svýmu ostrovtipu. Ale já se sám sobě směju nahlas, protože… no, prostě, protože mě to baví. V obou smyslech slova – zabavení se, i zábava.      Je to velká radost. Asi se budu opakovat, ale ať udělám cokoli, vždycky při tom v duchu myslím na hrstku lidí, pro který to dělám. Základ je furt stejnej (rodina), a pár těch kolem (ani tahle partička se nijak zvlášť nemění). Při práci přemejšlím, jak zareagujou,

Anastázie? Je tu Anastázie? Nebo Olympie, Oktaviánus či Mstislav? Mstislave, nestyďte se! Takový exotický jméno… A jsme u toho. Vejlety za exoty! Exoti za hranicemi všedních dnů! Kdo si dneska ještě vzpomene na to, jak přesně před 1950 lety – 15. dubna 73 v půl šestý odpoledne – Římani po ročním obléhání konečně dobyli pevnost Masada u Rudýho moře, kam se ukryli poslední příslušníci židovskejch náboženskejch sekt po pádu Jeruzaléma? Aha? Ostudy jste…  Nebo že přesně před sto lety – ve chvíli, kdy se na svět drali budoucí estonskej básník a spisovatel Artur Alliksaar nebo Robert DePugh, americkej biochemik a aktivista, co založil antikomunistickou organizaci Minutemen – se inzulín stal obecně dostupným pro lidi s cukrovkou? To si nepamatujete ani to, že v ten samej den rasově motivovanej požár zapálenej sériovým žhářem zabil v Sacramentu v Kalifornii 10 dětí?! Sakra mento, a co si teda pamatujete?!! Že si už 1080 let připomínáme úmrtí císaře jižního Hanu Liu Bina, to ví každej… ale

Ty pohádky jako takový ( Český Honza , SNDK 1960, vybral a upravil Jiří Horák) stojej za prd, je jich tam kolem šedesáti a všechny začínaj víceméně stejně… … že tatík / král / chudák měl tři syny, a vždycky ten nejmladší se jmenoval Honza / Janek / Jeník / Hondík (?) / Honzíček (z čehož plyne, že chlapi se dřív Jan jmenovali minimálně, protože prvorozenej syn dostával tátovo jméno) a vždycky to byl trouba / hlupák / lenoch / sígr (prostě nechtěnej fracek, kterej mámu s tátou vždycky vyléčil z chutí na nějaký blbnutí v posteli bez ovčího střívka pod vankušem). Dokonce tu je i předloha k Werichovo Třem veteránům … jinak normálka: draci, princezny (zase často tři), kouzelný zvířata a čarodějnice.      Ale!       Ale tenhle slovníček, to je něco!      Kdo ví, že beruškám se říkalo bedruňka ? Nebo co původně znamenaj slova jako čekanka, kalanda, filec, šantava nebo mrňoule ? Aha? Nebo co je pernina? Ochechule? Nístěj? . No, a pak samozřejmě taky nádherný Ladovo ilustrace. Žádnej výběr z ji

Neděle, sedm hodin. Včera touhle dobou bylo šest… asi chce ven. Rozespale vstáváme. Než se stihnu ze sedu postavit, uzme z němýho sluhy jednu mou fusekli, třese hlavou a má radost, co zas ulovila. Letím za ní do kuchyně, trvá to tři vteřiny… a fusekle nikde. Fuč. Zmizela. Kam asi…? Bára jde venčit, já hledám řešení. Roztok soli, pro ni to je asi půl litru osolený vody.      Nesmysl, byla by ta voda všude, jen ne v ní.      Roztok peroxidu. Samozřejmě ho nemáme. Kde je nějaká lékárna… na Míráku…       Odcvičil jsem si, když už jsem takhle vzhůru, akorát se holky vrátily.      Mírák, lékárna. Doma tři polívkový lžíce do frťana, já ji držím, Bára to do ní leje. Beru míčky a jdem na dvorek, prej se musí hejbat.      Lítá, jakoby nic. Nosí, honí je, furt na mě hladově kouká… nedostala totiž po procházce svou misku. Tůdle, potvoro.      A pak jí najednou začne pumpovat žaludek… ble ble ble… je to venku.      Cože?! TO NENÍ JEDNA FUSEKLE!!! Vidím tam další! Ty mi zmizely už ve čtvrtek…      T

  Tak akorát… to mi připomíná, že jsem míval zamlada, když se v Česku rozjížděl kapitalismus a kuponový knihkupectví bylo na každým rohu, živnost se zkratkou E.D.A., jednak jakože EDUARD (když si mě lidi za komárů pletli s exprezidentem), a jednak že co udělám, to je ELEGANTNÍ – DOKONALÉ – AKORÁT, prostě že jsem nejlepší. Ta ješitnost mi vydržela dodnes, ta značka bohužel taky, nějak ji někdo kompetentní z databází ne a ne vymazat. Ovšem, dost už o mně, nejste tu kvůli Benešovi… je tu Tomík. Když si do googlu zadáte hledat heslo TOMÍK, budete čubrnět, čím vším tady pan autor je, on se totiž nezdá: Tomík na nádobí , od dvacky vejš; Tomík na cestách a na všech pultech knihkupectví; Tomík omalovánka , za 15 korunek; Dědská skupina Tomík v Týništi nad Orlicí; Sobík Tomík sedící , za 117 bez DPH; Želetava Tomík ; 40–60 kaček; Vodní sloupek Tomík , za necelejch patnáct tisíc; Dědský zahradní domeček Tomík za desítku; Dědský hrneček Tomík za tři kila Karnevalový kostým Tomíka , pro chlapc

„Hele, žere ponožku.“ „Tak jí ji vem.“ … „Nestihl jsem to.“ „Stejně to byla tvoje ponožka.“ Následuje zbytečná debata o tom, kdo ponožku kde upustil, kdo ji Matyldě včas nevytrh, kdo nechává válet sežratelný drobnosti kdekoli nebo kdo s ní půjde do Pandy.      Takže: v Pandě dostala roztok peroxidu, a že „běžte do parku, do deseti minut je to venku.“      Půl hodiny lítá po Riegráku, jazyk venku, ponožka nikde. Návrat do Pandy ( 1 ). „Dostane injekci, do dvou minut je to venku.“      Po minutě jsou venku jak fusekle ( 2 ), tak snídaně, a pak i leccos dalšího (organická strava nemá pravidelný tvary, není oranžová a necinká), to jsem nezkoumal (ale asi to bude blikačka z obojku). Druhý pigáro na zklidnění a třetí pro jistotu, to už sedí a zase čumí, kde by co spolkla.      Doma vychlemtala plnej bidet vody a teď spí ( 3 ), přeci jen, dost toho zažila a má o čem snít. Třeba co sníst. 1 2 3

Protože jsem to zažil na vlastní kůži šestnáckrát (plus asi stokrát při klauzurách a státnicích), mám k tomu co říct. Má-li to bejt ve zkratce a srozumitelně, pak tedy: sami vidíte, proč současný mladý umění stojí za hovno. Dlouho jsem filmu ZKOUŠKA UMĚNÍ odolával, nejen kvůli vlastní zkušenosti, ale i proto, že Adélu dlouho znám, fandím jí a vážím si úsilí, který věnuje svejm projektům. Taky znám její rodiče a bráchu, takže jsem se bál, že bych musel bejt buď pokrytecky neupřímnej, nebo upřímně kritickej. Což se nakonec děje. Za státní peníze  Ano… to, co tam ta výrazně zoufalejší část pedagogů předvádí, dělá za státní peníze. My všichni se na ně skládáme, i „z našich daní“ jdou prachy do školství a i za ně tihle lehkoživkové plácají svoje fantasmagorie a oblbujou jima studenty, ze kterejch vychovávaj další nuly. Za třicet až čtyřicet tisíc měsíčně (podle délky praxe) studenty buď něco učej (zaplaťpámbu, jsou i tady takový, včetně těch, který se ve filmu neobjevili), nebo je oblbujou

Probudila mě v půl sedmý. Deset minut jsem vydržel vzdorovat, ve třičtvrtě jsem se obul, navlík se do svetru a bundy, a za šera mě vyvlekla ven…  … a pak se jen vyčůrala?!! Čekal jsem obří hromadu – a nic. Teda, ne hned. To až za chvíli… asi dva metry ode mne. Nachystal jsem si pytlík, a jen co odběhla, udělal jsem dva kroky – a nic. Prostě nic. Hledal jsem, přivolal si ji na pomoc, i telefonem jsem si posvítil… marný. Nic. Hovno zmizelo.      Tak jsem šel pryč a cestou sebral nějaký cizí, pro klid svědomí, dělám to často (když je v dosahu toho Matyldina i jiný, taky ho seberu, psí mi nesmrděj, stejně jako vám nesmrdí „houinecto naseho muiuinkatýho miminecta“).      Nezlobím se na ni, že kadí neviditelný hovna, má jiný přednosti: třeba včera v noci našla dvoustovku.      Pointa: celou dobu jsem v něm stál. (Svítajícím parkem dvakrát kolem předusal Čermák. Že ho to baví, furt takhle rychle chodit…)

  Krásně se Matylda vylítala ráno v parku, potkala jinou Matyldu a blbly spolu. Pak jsme přišli domů. Bára ještě spala, tak jsem si udělal pohodičku v kuchyni s kafíčkem… jenže v tu chvíli se B probudila a začal den. Když jsme to všechno pořešili a chystali se zklidnit mysle cvičením (ano, od ledna cvičím, abych byl krásnější, a taky míň žeru), ozvalo se z postele, kde M trávila snídani, povědomý blueblueblue… a všechno šlo ven. Do peřin, do postele i na podlahu… a nejen ten blivajz, co sežrala v parku (větší část jsem tam sebral a vyhodil, něco obalenýho šlemem), ale i moje zelená ponožka, která mi zmizela už minulou sobotu, gumovej dudlík, několik neidentifikovatelnejch věcí zabalenejch ve slizu, samořejmě ranní granule (pamatujete si tu scénu z Čelistí , co našli v žaludku toho žraloka, žejo?), všechno to samozřejmě páchlo (já to nevyfotil, nebyl čas a chuť), hajzl jsme tím málem ucpali, pračka je narvaná… a já to měl místo toho cvičení (Bára ale vedle poctivě jóguje… asi to nevydrž

Naše rekonvalescentka se má čile k světu, jako by se jí nikdo skalpelem ani nedotkl… jasně, středeční odpoledne prokňourala, stejně tak i noc (a nad ránem pak konečně vyblila plyšovej kousek „zaručeně odolný“ hračky pro psy, kterou rozdělila na několik indiferentních kousků během půl hodiny už před tejdnem a ten plyš spolkla nejspíš v pondělí)… a jeden by se ustrnul a udělal pro ni první poslední, jak furt jen ležela a nechala se drbat a utěšovat, ba co víc, nabídl jsem jí hrst granulí, a několik hodin si jich ani nevšimla. Ale to je už fuč, zas má chuť blbnout, zas by v parku lítala (ale má antibiotika, takže klídek)… tak lítá aspoň doma. Tenhle dudlík z We love dog je stejně skvělej jako ten oranžovej pískací balón, jednak je snad neprokousnutelnej, a šunčička do něj vložená drží… však vidíte ten ostražitej pohled, jakože „tohle si fakt vzít nenechám“.  Dneska volím i její budoucnost. Přesně před deseti lety – 26. ledna 2013 –, byla to sobota, když si tenhle nepoučitelnej národ za pr