Zkouška tolerance

Protože jsem to zažil na vlastní kůži šestnáckrát (plus asi stokrát při klauzurách a státnicích), mám k tomu co říct. Má-li to bejt ve zkratce a srozumitelně, pak tedy: sami vidíte, proč současný mladý umění stojí za hovno.

Dlouho jsem filmu ZKOUŠKA UMĚNÍ odolával, nejen kvůli vlastní zkušenosti, ale i proto, že Adélu dlouho znám, fandím jí a vážím si úsilí, který věnuje svejm projektům. Taky znám její rodiče a bráchu, takže jsem se bál, že bych musel bejt buď pokrytecky neupřímnej, nebo upřímně kritickej. Což se nakonec děje.

Za státní peníze 

Ano… to, co tam ta výrazně zoufalejší část pedagogů předvádí, dělá za státní peníze. My všichni se na ně skládáme, i „z našich daní“ jdou prachy do školství a i za ně tihle lehkoživkové plácají svoje fantasmagorie a oblbujou jima studenty, ze kterejch vychovávaj další nuly. Za třicet až čtyřicet tisíc měsíčně (podle délky praxe) studenty buď něco učej (zaplaťpámbu, jsou i tady takový, včetně těch, který se ve filmu neobjevili), nebo je oblbujou a utvrzujou v tom, jak je jejich hloupost a prázdnota kreativní a smysluplná. Vysokoškolství s výtvarným zaměřením je černá díra na státní prachy, a všichni, kdo jsme kdy měli s takovou institucí co do činění, víme, jak ti „šikovnější“ z nás dokážou zneužívat granty a všemožný dotace ve svůj prospěch.

    Část z pedagogickýho sboru (většinou ta, k níž se hlásí hodně adeptů) maká na tu menší část (kam buď nikdo nechce, protože vedoucí jsou světu neznámý artisti, anebo kam jdou ty, který neuspěli tam, kam jít chtěli, a chtěj mít školu co nejdřív za sebou), a ta menší část – protože nemá koho učit – vysává dotační programy pofiderníma projektama a výstavama ve všelijakejch obskurních institucích, jejichž kvalita je (kupodivu!) nastavovaná právě těma, který z nich maj svůj osobní finanční prospěch.

    Když jsem učil a dojížděl na regionální univerzitu jednou tejdně (na plnej úvazek; takhle jsme fungovali všichni, kdo jsme ve městě nebydleli, a takhle to funguje pořád), v duchu jsem se styděl, že mám stejný prachy (ne-li víc) jako kolegové, který na tabulkově nižších postech byli ve škole několikrát tejdně. 

Kdo umí, ten umí

Vláďa Kokolia je toho důkazem. Je to bezvadnej malíř, vystudovanej v době, kdy se chodilo do školy na osmou, do dvanácti se denně kreslila figura, odpoledne byly přednášky a po večerech se plnily ateliérový úkoly, chlastalo se, mluvilo o umění a souložilo (jak kdo, já se moc nechytal). Všichni jsme byli spolu, fyzicky (ne virtuálně nebo mobilně), chodili jsme po výstavách – žádnou aspoň trochu dobrou jsme nevynechali, nikdo nevěděl, bude-li podobná ještě někdy příště –, do kin a divadel, a svejm profesorům jsme samozřejmě vykali a oni nám taky (aspoň pár prvních let). Kdo chtěl a měl na to, vyrostl ve svébytnou osobnost a svět o něm dnes ví. Kokolia je tak jeden z nich (nebo z nás, jak chcete), navíc muzikant (brněnští E) a básník (no… do těchhle oborů jsme víceméně tehdy fušovali všichni; já teda ano), a jeho promluvy a úvahy a otázky na adepty maj hlavu i patu.

Ty dva další malíře vůbec neznám (moje chyba), ale jsou pro mě něčím tak nějak mezi…

    … mezi inteligencí Kokolii a pomateností dvou performerek, libujících si ve žvanění o šukání a v plácání nesmyslů a rádobyfilozofujících klišé a frází (upřímně – jsou mi fuk pouťovost Olivový, která povyšuje prvoplánovou nahotu na uměleckej projev, a mentální nedospělost jakési paní Alster, žvanící a mudrující jazykem dlaždiče). Koukám na ně, jak nevědí co samy se sebou, natožpak s adeptama a studentama (viz tanec sv. Víta ve Stromovce), a říkám si: ZA TOHLE maj každá třicet až čtyřicet táců měsíčně?! 

Adepti

Zoufalost některejch adeptů umění je na první pohled možná srandovní, ale věřte mi, nakonec je to smutek. Se začátkem talentovek se těšíte na Raffaely a Leonardy, při výběru domácích prací jdete s nárokama dolů („za nás“ bylo nepředstavitelný přinést k talentovkám kresby nesrovnaný, nenafixovaný, ty menší nezapaspartovaný, a nebejt oblečenej jako do školy, a ne jako do dílny nebo na trénink), vyhazujete a vyhazujete… a další dny zkoušky pochopíte, že polovina adeptů v životě nekreslila hlavu podle modelu (leda podle fotky na googlu), případně celou figuru, natož pak živou nahatou holku (na papír větší než A3); že uhel držej jak prase kost; že vůbec nechápou zákonitosti anatomie; že židle jako zátiší je pro ně neřešitelnej objekt (jednou jsme jim dali z hlavy nakreslit koloběžku: ani na jedný byste neujeli ani metr); že nejsou s to ze třiceti banálních otázek z dějin umění správně zodpovědět ani tři („hele, tak je vemte, oni se to doučej“) a že neuměj ani pozdravit… takže ve finále k přijetí navrhnete jednoho až dva Leonardovy epigony a pak čtyři další, nejlepší z těch špatnejch, protože je třeba přijmout šest lidí, aby škola dostala peníze, laťku zvednete z podlahy a opřete ji do kouta, abyste ji za rok první den nastavili zase pěkně vysoko.

Samotnej film

Statická kamera je bezva. Pár záběrů by stálo za zkrácení, ale asi se čeká, že během nich divák přemejšlí… co mě ale překvapilo, je postprodukce. S největší postprodukční značkou v zádech (a v titulcích), a grafika je jak z ročníkový práce v prváku na FAMU?! Kreativita nula, rychlost kreditů k neučtení… prostě jen povinná formalita bez jakýhokoli vědomí servisu pro diváka, kterej – jako třeba já – chce vědět, co za šílence AVU zaměstnává jako pedagogy. Škoda.

Umění

Je mi fuk stav aktuálního mladýho umění. Kdo umí, ten pracuje a je dobrej, a bude za vodou dřív nebo pozdějc, ale bude. Kdo neumí, zaplaťpámbu za to, nebere kšefty těm pracovitým a za vodou nebude nikdy, nejspíš se utopí. Ale všechny mladý právníky, doktory, inženýry, psychlogy nebo architekty může štvát, že spousta budižkničemů má pro nic a za nic stejnej titul jako oni. Zatímco oni totiž museli rok něco skutečně dělat, trápit se na konzultacích, dohadovat se s vedoucím práce, bezchybně (!) napsat objemnou písemnou obhajobu založenou na vlastních (!) názorech a formulacích, a svou bakalářskou nebo diplomovou práci obhájit před nekompromisní komisí složenou z nezávislejch a nezainteresovanejch členů, tak budoucí performer (grafici, sochaři nebo designeři přeci jen nějakej čas výsledku věnovat musej) svou práci spatlá noc před státnicí, když čtrnáct dní předem odevzdal elaborát s tisícem hrubek a s textama z wikipedie přeformulovanejma tak, aby je fakultní program nedetekoval jako plagiát (často se vyprdnou i na to), a svou „práci“ obhájí v teplákách a kšiltovce před komisí složenou z vedoucího práce (kámoš), oponenta (kámoš, se kterým práci „konzultoval“, rozuměj: řekl mu o ní), konzultanta (kámoš, někdo z fakulty) a několika externích členů komise, kterejm je blbý přiznat, že nic neviděj a že císař je nahej, protože každá koruna – účast v komisi je honorovaná – přijde k duhu.

    Takže se pak nelze moc co divit blbinám v galeriích, mizernejm ilustracím v knížkách, blbý nečitelný typografii nebo pomníkům zadarmo.

    Můžeme si za to sami, protože tyhle zoufalce neumíme poslat do prdele. V umění stejně jako v politice, kultuře nebo v manželství.