Pavel Beneš

Foto: Praga Magica Včera bylo ve velkém stylu naposled otevřeno U zavěšenýho kafe. Skončilo zase něco, co jsme všichni považovali za nesmrtelné.  Zas tak výjimečný večer to ale nebyl: atmosféra jako v nejlepších časech, jen výjimečně narváno až do brzkého rána. Všichni, kdo sem přišli záměrně, cítili nejspíš totéž co já, totiž že jsou součástí nějakého zlomového okamžiku, historického data, byť třeba jen na úrovni desky stolu, pocintané pivem a ohlazené stovkami a tisíci loktů přístolních společností, stejně jako náhodných hostí. Ti, kteří se tu kážou ztřískat bez ohledu na cokoli, se tu zase ztřískali, ale ti, co se třeba přišli ujistit, že byli součástí něčeho neopakovatelného, s týmž pocitem a v dobré náladě odcházeli. Zavěšený kafe bylo takovou mou takřka domácí hospodou. Z malostranských kvelbů U Slunců, U Bonaparta nebo U kocoura z dob socíku se většina našich partiček transformovala ve více či méně přístolní společnosti právě U zavěšenýho kafe, napřed nahoře na Rad...

Kráťa…  ... Honza byl snad jedinej člověk, na kterého jsem si na Pouti nedovoloval. Možná to bylo respektem z tváře (podobu s Phillipem Noiretem či Albertem Einsteinem prostě nezapřel), možná vědomím šéfa nejvyššího, principála, z něhož se žerty netropí. A možná jenom úcta... k tehdejším už šedinám? Honza Kratochvíl měl onen druh humoru, kterému se po hospodách neřehtáme hlasitě uměrně k počtu čárek na tácku. Naopak – na jeho vnímání bylo třeba být setsakra střízlivej, protože jinak pointa nedocvakla. Jeho humor byl pro lidi, kteří někde tady za ušima, často pod čepicí mají takové ty radárky, co zachytí onu nepatrnou vlnku, na níž se pak společně vézt patří k nejkrásnějším chvílím ducha. Svou podvědomou úctu k Honzovi mohu dokumentovat i tím, že z dob Divadelních poutí si nepamatuji na nikoho kromě něj, koho jsem nezkarikoval. A to – vzhledem k tomu, že spolu s nimi byl principálem – z něj vedle vděčných modelů Kotka a  Krejčího činí morální celebritu onoho kouzelnéh...