Damokle, nemeč!
Několik měsíců, když vyjde čas a nemusím živit sebe a svou rodinu, dělám na knize o práci svých rodičů. Oba jsou grafici a malíři, oběma je přes osmdesát a oba tvoří dál. O tom, že by rádi něco jako monografii, mluví leta a já si celou dobu myslel, že času je pořád dost. A najednou mám pocit, že ho je míň a míň. Táta si tuhle přeťal achillovku, oběma se tím zásadně změnil program na letošní léto, a při mých mnohem častějších návštěvách potřeba soupisu jejich životů dostává přesnější obrysy. Pořád se noří další a další relikvie... Maminka, ve své až řádovosestersky dojemné a láskyplné péči o svého muže, aby jej nějak zabavila ( „Aby tou svou šikovnou ruku trochu pocvičil...“ ), mu třídí jeho práce; ty nedodělané ho přemlouvá dodělat, a ty hotové či ideálně rozpracované mu dává k podpisu. Zároveň tak dává jeho práci řád, který jeho tvorba postrádá, nejen proto, aby jí bylo lze přiřadit logickou kontinuitu pro onu shrnující knihu (ke které jsem se v posledních dnech vzepjal, hla...