Pavel Beneš

  Zkouším malovat, ale vůbec mi to nejde… nutím se do nějaký spontaneity, ale furt mě to táhne k lince a následnýmu kolorování. Vlastně vůbec nevím, co malovat. A proč. A přitom bych tak strašně moc chtěl… osvobodit se od karikatury, zapomenout na přesný tvary a obrysy. Jenže krásnýho umění je kolem mě tolik, a já vždycky propadnu studu, že než blbějc, tak radši vůbec.       Teď jsem to zkusil, a je to mazanice. Úplně jsem jako malíř znecitlivěl a okoral. Malování mě zamlada bavilo, a teď mi jen chybí. Jakmile vezmu do ruky štětec, jsem úplně bezradnej. Začal jsem flekama, ale pořád něco nutí mou ruku hledat tvar, a ve výsledku je to jen blbě namalovaná hlava.  Vidím kolem sebe spoustu věcí a situací, a říkám si – bylo by fajn je namalovat. Ale nedokážu to. A nemám racionální důvod. Nejradši bych si šel lehnout a zkusil usnout.       Až se zas přemluvím, abych to zkusil, tohle přemaluju.  Docela se stydím za to, jak moc jsem nescho...

Tak jsme se tak moc veselili, až jsme knížku vlastně zapomněli pokřtít… ale to nevadí, byl to nádhernej večer. Já napřed přečetl ten elaborát níže, pak jsme s Milanem četli tu svou poezii (na tu Milanovu publikum reagovalo okamžitě, na mou vždycky s odstupem cca tří až pěti vteřin… prostě než jim došlo, že žádná další pointa už nebude), a pak hrál a pěl senzační Pertti Leinonen. Když dohrál (a během jeho setu) se pár knížek prodalo. Myslel jsem si, že mechária od Lucie Mösr budem ke knize prodávat a peníze že jí dám, ale asi to na návštěvníky bylo moc nebo nevím, prostě si ten set koupil jen Saša Kobranov. Tak jsme se pak rozhodli, že mechária rozdáme těm nejvytrvalejším, kteří tam s náma vydržej nejdýl (takže Saša si odnesl dvě), a málem jich bylo málo.    My  s Bárou jsme odcházeli kolem devátý, Bára byla jednak hodně unavená a jednak ráno potřebovala vstát ve tři, protože v sedm letěly s Bety do Dublinu, holt to tak vyšlo. Když jsme odcházeli, akorát přišel Bobeš Rössl...