Pavel Beneš

Při Berounce, dokud nemrzne Za pár dní evidentně nastane okamžik, kdy kolo půjde do futrálu a mně se už nebude chtít jezdit – dokud je sucho, je to bezva, jakmile bude břečka, vlhko nebo nedejbože sníh, nikdo mě na kolo nedostane, nejsem cvok.        Dneska na pohodu, proti větru při Berounce do Černošic, a zpátky zadem z Radotína přes Chuchli. Pěkně fučelo, čapku pod helmu, kterou jsem si v úterý koupil, jsem nenašel (žena uklízela oblečení), holt jsem si musel objednat novou, přijde snad večer.      Vůbec nechápu, jak je možný, že před soutokem řek funguje ještě na území Prahy 5 ten neskutečnej bordel a čurbes mezi Vltavou a strakonickou výpadovkou. V létě to tam neskutečně páchne, teď v chladu a s holejma větvema stromů je vidět, jakej zmar a zkáza toho území tam jsou, a to tam buď bydlej nebo pracujou nějaký zoufalci, jak jsem je dneska zahlíd mezi těma zrezlejma vrakama.     O kus dál, těsně před Radotínem, zas nějaký spořílci vylejvali ...

Krásnej výlet podél Vltavy do Klecánků, a zpátky přes starý Bohnice a Stromovkou. V areálu Sparty a ministerstva vnitra byly závody dětskejch hasičů, takže desítky hasičskejch aut a požárníků, a nula parkovacích míst. Naštěstí jeden hasič odjel, hned jsem se tam vecpal.      Nebylo nás na stezce moc, přeci jen fučelo, chladno, semtam přeprška. Ale ty výhledy a ty barvy! Naprostá senzace! Podzim je kouzelnej. Dokonce i rybáři seděli v autech a čučeli ven na pruty… tohle mi hlava nebere – nikdy tam nikdo nic nechytil, chodí se tam „na ryby“ právě kvůli tý pohodě u vody, ale dřepět v autě… proč, bohajeho?      Od dob, kdy jsem tudy běhal do Řeže, zavřeli asfaltku přes lom Klecany, takže jsem se holt musel otočit a za odměnu si natřikrát vydupal krpál do starejch Bohnic (a minul romantický jezírko). Pak už to bylo v klidu, v Troji jsem to zalomil ještě doprava skrz zoo, vlevo žirafinec, vpravo lamy a alpaky. A o kus níž hrušeň a kolem spousta báječnejch sladkej...

Matyldu si na dnešek vzala Bára, takže volnej den. Vyjížďka, ze Zlíchova Dalejským údolím do Řeporyjí, Ořech, Kuchař, Černošice a domů. Nádherný barvy v krajině, zastávka u kamaráda Jardy Róny v ateliéru.      Nahoře za Ořechem pěknej fičák, a ne že by mi nebyla chvílema zima. Když jsem kvečeru sjel k Berounce, se sluncem v zádech, a bezvětří.       Ad garmin – rozumím tomu správně, že když si navolím trasu a tu pak jedu, že mi to neukazuje ani vzdálenost, ani rychlost? Obojí mi je fuk, jen se s EdgeExplore furt ne a ne skamarádit. Prokopák, za chvíli uhnu do Dalejskýho údolí a budu naštvanej. Dalejský údolí. Žádnej asfalt, jen kamení pod listím. Na silničce voser. Stojím na mostku přes Dalejský potok, za mnou jede vlak z Rakovníka. Bývalá vápenka Biskup, Kvis & Kotrba. Puberťáci si v ní hrajou na vojáky a střílej na kolemjdoucí kuličkovkou. Ruiny Trunečkova mlýna Sochy před obcí, kde bydlí kamarád Jarda. On je ale nedělal. Výhled nad Kalou, nádherný m...

Z Výtoně při řece a přes most na Zbraslav, přes Lipence do Černošic a přes Zlíchov na Výtoň. Mohlo by bejt víc toho slunce, ale co už. Jelo to hezky, asi jsem tím, jak hubnu, trochu zadrncal sedlovku, takže vsedě jsem se dřel trochu víc než jindy (doma napraveno). Úžasný mraky, krásnej dům nakladatele Jana Otta ve Zbraslavi, focení marabu u černošickýho splavu, jemňounký chřípí koní… a pak vjezd do podvečerní dopravní špičky a kličkováním mezi neurotikama za volantem k autu. Vůbec nechápu, proč jsem si zapomněl vyndat z břicha ten polštář. Mraky byly dneska zase famózní. Dům nakladatele Jana Otta ve Zbraslavi. Když jsem tuhle viděl tu krásnou sochu Michala Gabriela, nemohl jsem dneska minout Jirku Davida. Když jsem si dal do navigace jeho adresu, zavedla mě sem…  Vidí tam někdo toho dravce uprostřed řeky? Marabu v Berounce. Dneska jsem neodolal a musel jsem si je v Černošicích pohladit. Kůň je tak neuvěřitelně zázračný zvíře… Jsem spokojenej.

Hezkej výlet, mám radost. Dva momenty… první: na konci Černošic je takovej padák dolů k Berounce, ulice K lavičkám. Asfalt, ale každejch deset metrů příčnej zpomalovák z dlaždic (odtud je ta fotka na řeku). Nejsem hrdina nebo magor, takže jedu pomalu. Až skoro dole najednou frrrnk, prolít kolem mě chlap na silničce. Trochu jsem se lek, zakličkoval, a v tu chvíli frrnk, mladá holka, a za vteřinu slyším, jak hlásek nad tím nádherným zadkem haleká „Tyjo, málem jsem toho pána sundala!“ No… asi by mně bylo ctí a potěšením, kdyby se mě pak mladá holka ptala, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuju; inu, potřeboval bych, ale to už mi nejen mladá dáma stopro nevrátí. A druhej: po zhruba čtyřech hodinách jízdy začnu většinou v duchu špekulovat, jak jet, aby mě nebolely lokty a ramena (zadek si už trochu zvykl). V tu ránu mě jízda přestane bavit, a kdyby kolem jel někdo autem a ptal se, jestli náhodou nechci hodit někam do města, asi bych se moc nerozmejšlel. Ona ta krize vždyc...

Ježišmarjá, to je nádhera, to babí léto, a na kole tuplem!!! Zejtra se má rozpršet, tak to třeba byl na nějakou dobu poslední hezkej den. Bára vzala Matyldu na Vítkov, takže jsem nespěchal domů, a místo oběda vyrazil. Z Výtoně pěkně při řece proti proudu, neskutečná vizuální paráda, ty barevný stromy a ostrý slunce a odlesky na vodě… někde u Modřan jsem zahlíd odbočku na Písnici, nikdy jsem tam nebyl, tak proč ne? Krásný mírný stoupání ještě krásnější Modřanskou roklí (jen to překvápko u přehrady jsem vytlačil, nejsem magor), z Libuše přes tu Písnici do Dolních Břežan (kam se kupodivu jelo nahoru), přes Ohrobce do Zvole a odtud ten lesní studenej sjezd do Vranýho nad Vltavou.      Tam seděl u stromu vodník s copánkem, z něhož se pak vyklubala krásná cyklistka.      Cestou při vodě k Praze mě míjeli i předjížděli chlapi, co drtili kilometry a výkon, a zase usmívající se cyklistky a bruslařky a dokonce i jedna kolečková lyžažka. A kdo moh, ten pozdravil, a je...