Pavel Beneš

Do Černošic, že zajedu za Hýskem, jenže… jenže ještě zdaleka nejsme kámoši, já a Garmin Edge Explore 2. Je to boj. Závistivě jsem míjel kology a kologyně s garminem na řídítkách, ale netrouf jsem si poprosit je o radu. A protože jsem si kvůli garminu sundal držák mobilu, nebylo jak sledovat ten, a že se mi snažil poradit. Ještě jsem se stavil v kiosku u cyklostezky a vůbec nevím, jak jsem tam v tom monotónním technu vydržel dřepět skoro půl hodiny, notabeneš s birellem nějaký divný příchutě (příště si tu dám citrónovou limonádu). A Berounka má svý kouzlo, ať je jak je. Prostě jsem se na tu návštěvu vyprd, a chválabohu, protože kdybych tam dojel a pyšně se pak vracel domů, spláchnul by mě ten slejvák ještě před Radotínem. Takhle jsem akorát dojel k autu na Zlíchově a rozjel se domů, když se nebe protrhlo a pámbu na nás všechnu tu vodu vylil. I doma jsem pak ještě deset minut dřepěl v autě, než to polevilo. Hnusnej birell a neposlušná navigace Berounka u Radotína je bez vody Proti proudu...

Širé lány před Radotínem

Archivy se otevírají… maminka odjakživa – a s tím oceněním za tehdejší kravál ve zkušebně v přízemí tuplem – dává k dobru moje hudební začátky, kdy jsem si co zneuznanej a z hudebky vyhozenej klavírista někdy v osmi letech vyrobil (patrně pod vlivem oblíbený desky s Hurvínkem o hudeních nástrojích: „nástroj drnkací, strunný a dlouhokrký… chachá“ ) tenhle inštrument, pojmenoval jsem ho VIRT (jakože pro virtuosy) a pak na něj „skládal“… hele, tři struny z drátu samozřejmě nešly naladit, znělo to jak takový ty čínský pipy… ale to budoucímu rockerovi bylo fuk, pýcha na Virt byla veliká a maminka má dodnes téma.  A tyhle fotky včera – když na mě jako androšskýho kytáristu přišla řeč nad plaketou a odznáčkem – stáhla z nějakýho letitýho videa. Na mně je, abych ve starejch sešitech dohledal plánek, kterej jsem si tehdy samozřejmě musel nakreslit, abych z toho prkýnka, násady, drátu a s hřebíkama náhodou nevyrobil nedejbože třeba syntezátor…  A koukám, že sedím na nějakým svým dalším...

Nakonec z toho byla veliká radost a potěcha. Po propršeným pátku (kdy jsme se v zataženým stanu všichni čtyři prodejci choulili ještě hodinu po tom, co pršet přestalo, protože zvuk fontány za náma dělal dojem, že leje furt) a lehce prázdným sobotním začátku se to rozjelo, oteplilo se, přišli lidi a pár si jich koupilo knihu (nejvíc Labradosti, dvoje Nakresleno a jedny Kytky, ale i dva labrazy – Labróa a Labradürera), takže jsem si vydělal na účastnickej poplatek a trochu benzínu. Ale o prachy nejde – hlavní je komunikace s lidma, proto tyhle akce obrážím. Spousta smíchu (třeba ta trojgenerační dámská partička se řehtala nad každou karikaturou), ale i slzičky (v pátek jsem dal Kytky paní, která na dotaz, kdy naposled kytku dostala – bylo jí cca 40 let a byla hezká –, marně tápala v paměti… tak jsem jí Kytky dal a ona se mi tam dojetím rozbulela). Smíchu ale bylo víc. Asi i proto, že jsme se hezky doplňovali s kolegyňkou Kláry Sedlo Janou Kavalírovou ( Turnová ví), která srdnatě jak man...

  Zkouším malovat, ale vůbec mi to nejde… nutím se do nějaký spontaneity, ale furt mě to táhne k lince a následnýmu kolorování. Vlastně vůbec nevím, co malovat. A proč. A přitom bych tak strašně moc chtěl… osvobodit se od karikatury, zapomenout na přesný tvary a obrysy. Jenže krásnýho umění je kolem mě tolik, a já vždycky propadnu studu, že než blbějc, tak radši vůbec.       Teď jsem to zkusil, a je to mazanice. Úplně jsem jako malíř znecitlivěl a okoral. Malování mě zamlada bavilo, a teď mi jen chybí. Jakmile vezmu do ruky štětec, jsem úplně bezradnej. Začal jsem flekama, ale pořád něco nutí mou ruku hledat tvar, a ve výsledku je to jen blbě namalovaná hlava.  Vidím kolem sebe spoustu věcí a situací, a říkám si – bylo by fajn je namalovat. Ale nedokážu to. A nemám racionální důvod. Nejradši bych si šel lehnout a zkusil usnout.       Až se zas přemluvím, abych to zkusil, tohle přemaluju.  Docela se stydím za to, jak moc jsem nescho...

Tak jsme se tak moc veselili, až jsme knížku vlastně zapomněli pokřtít… ale to nevadí, byl to nádhernej večer. Já napřed přečetl ten elaborát níže, pak jsme s Milanem četli tu svou poezii (na tu Milanovu publikum reagovalo okamžitě, na mou vždycky s odstupem cca tří až pěti vteřin… prostě než jim došlo, že žádná další pointa už nebude), a pak hrál a pěl senzační Pertti Leinonen. Když dohrál (a během jeho setu) se pár knížek prodalo. Myslel jsem si, že mechária od Lucie Mösr budem ke knize prodávat a peníze že jí dám, ale asi to na návštěvníky bylo moc nebo nevím, prostě si ten set koupil jen Saša Kobranov. Tak jsme se pak rozhodli, že mechária rozdáme těm nejvytrvalejším, kteří tam s náma vydržej nejdýl (takže Saša si odnesl dvě), a málem jich bylo málo.    My  s Bárou jsme odcházeli kolem devátý, Bára byla jednak hodně unavená a jednak ráno potřebovala vstát ve tři, protože v sedm letěly s Bety do Dublinu, holt to tak vyšlo. Když jsme odcházeli, akorát přišel Bobeš Rössl...