Pavel Beneš

Z Výtoně při řece a přes most na Zbraslav, přes Lipence do Černošic a přes Zlíchov na Výtoň. Mohlo by bejt víc toho slunce, ale co už. Jelo to hezky, asi jsem tím, jak hubnu, trochu zadrncal sedlovku, takže vsedě jsem se dřel trochu víc než jindy (doma napraveno). Úžasný mraky, krásnej dům nakladatele Jana Otta ve Zbraslavi, focení marabu u černošickýho splavu, jemňounký chřípí koní… a pak vjezd do podvečerní dopravní špičky a kličkováním mezi neurotikama za volantem k autu. Vůbec nechápu, proč jsem si zapomněl vyndat z břicha ten polštář. Mraky byly dneska zase famózní. Dům nakladatele Jana Otta ve Zbraslavi. Když jsem tuhle viděl tu krásnou sochu Michala Gabriela, nemohl jsem dneska minout Jirku Davida. Když jsem si dal do navigace jeho adresu, zavedla mě sem…  Vidí tam někdo toho dravce uprostřed řeky? Marabu v Berounce. Dneska jsem neodolal a musel jsem si je v Černošicích pohladit. Kůň je tak neuvěřitelně zázračný zvíře… Jsem spokojenej.

Hezkej výlet, mám radost. Dva momenty… první: na konci Černošic je takovej padák dolů k Berounce, ulice K lavičkám. Asfalt, ale každejch deset metrů příčnej zpomalovák z dlaždic (odtud je ta fotka na řeku). Nejsem hrdina nebo magor, takže jedu pomalu. Až skoro dole najednou frrrnk, prolít kolem mě chlap na silničce. Trochu jsem se lek, zakličkoval, a v tu chvíli frrnk, mladá holka, a za vteřinu slyším, jak hlásek nad tím nádherným zadkem haleká „Tyjo, málem jsem toho pána sundala!“ No… asi by mně bylo ctí a potěšením, kdyby se mě pak mladá holka ptala, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuju; inu, potřeboval bych, ale to už mi nejen mladá dáma stopro nevrátí. A druhej: po zhruba čtyřech hodinách jízdy začnu většinou v duchu špekulovat, jak jet, aby mě nebolely lokty a ramena (zadek si už trochu zvykl). V tu ránu mě jízda přestane bavit, a kdyby kolem jel někdo autem a ptal se, jestli náhodou nechci hodit někam do města, asi bych se moc nerozmejšlel. Ona ta krize vždyc...

Ježišmarjá, to je nádhera, to babí léto, a na kole tuplem!!! Zejtra se má rozpršet, tak to třeba byl na nějakou dobu poslední hezkej den. Bára vzala Matyldu na Vítkov, takže jsem nespěchal domů, a místo oběda vyrazil. Z Výtoně pěkně při řece proti proudu, neskutečná vizuální paráda, ty barevný stromy a ostrý slunce a odlesky na vodě… někde u Modřan jsem zahlíd odbočku na Písnici, nikdy jsem tam nebyl, tak proč ne? Krásný mírný stoupání ještě krásnější Modřanskou roklí (jen to překvápko u přehrady jsem vytlačil, nejsem magor), z Libuše přes tu Písnici do Dolních Břežan (kam se kupodivu jelo nahoru), přes Ohrobce do Zvole a odtud ten lesní studenej sjezd do Vranýho nad Vltavou.      Tam seděl u stromu vodník s copánkem, z něhož se pak vyklubala krásná cyklistka.      Cestou při vodě k Praze mě míjeli i předjížděli chlapi, co drtili kilometry a výkon, a zase usmívající se cyklistky a bruslařky a dokonce i jedna kolečková lyžažka. A kdo moh, ten pozdravil, a je...

Skvělé zprávy!  Protože právě spustili Y-DNA, fascinující nový přírůstek do MyHeritage DNA, který odhaluje původ a cestu mé přímé otcovské linie, ten test jsem si dal. Můj otec Karel Beneš zdědil svůj Y chromozom po svém otci Janu Benešovi, který jej zdědil po svém otci Janu Benešovi, což se táhne v nepřerušeném řetězci celou historií. Jeho Y haploskupina představuje tuto přímou otcovskou linii, která odhaluje, kam zapadá do lidského otcovského rodokmenu, a vypráví starověký příběh migrace mých otcovských předků. Nyní, poprvé, můžu tento příběh sledovat prostřednictvím výsledků Y-DNA. Vítejte ve světě Y-DNA Moje DNA je uložena ve 23 párech chromozomů, tedy svazcích genetických informací, které se podílejí na tom, kým biologicky jsem.      Prvních 22 párů se nazývá autozomy. Každý pár obsahuje dvě kopie, jednu od matky a jednu od otce. Nesou stejné geny na stejných místech, i když samotná sekvence DNA se může mírně lišit. 23. pár je odlišný. Tvoří jej pohlavní chromoz...

Já jen, že to byl nádhernej den. Sice jsem zas nezbohat, ale dějou se horší věci… děkuju kamarádům, že se u mě sešli (a Sašovi zase za krásný fotky s nějakým starým zhroucencem), a za spoustu nádhernejch setkání s překrásnejma lidma (hlavně ta modrooká paní, pamatuješ si ji, Milane? Nebo ty blonďatý dvojčata s úplně stejně krásnou maminkou), a za bezva sousedy. A když k tomu připočtu fakt dobrý kafe, slunce a Berounku za zády, nemohlo to bejt hezčí a lepší, a doufám, že příště si to tamtéž zopakuju. Za čtvrnáct dní budu veletržit v Havelbrodě, a pak v listopadu v Knižních lázních v Mariánkách, v prosinci v Pardubicích a Litomyšli, a možná i na Knihexu (když sečtu účastnický poplatky, tak snad abych se vyprodal… ještě že mám ty CD Křiku, ty mě držej). Na to, odkud dvakrát zavanul ten silnej odér psích exkrementů, jsme nepřišli (ale já to pak cejtil ještě cestou, mezi Roblínem a Karlíkem). Jo, a nakreslit nikdo nechtěl. Časy se mění… Štastní senioři… Nakresleno se nep...

Do Zdib a přes Klecánky při vodě zpátky… … ale garmin mě fakt sere. Spustil jsem předem navolenou trasu, normálně mě navigoval, ale ujetou vzdálenost nezaznamenal, ani celou jízdu. Před každou jízdou se s tím prdím, ta komunikace v Edgi je prostě šílená.      Jináč ale hezkej výlet, od Stromovky přes lávku, tím hnusným krpálem do Bohnic (ale moc hezký výhledy), přes Čimice a Chabry do Zdib k zámku (kde jsem marně hledal svýho litografa, ale vím, že je tenhle týden pryč, tak jsem z toho nedělal vědu), a pak přes Klecany do Klecánků a při Vltavě zpátky ke Stromovce.      Setsakra se to u řeky od dob, kdy jsem tudy běhal – nejradši z Letný přes Klecánky do Řeže, to je necelá dvacka, někdy i zpátky, častejc domů vláčkem tím nádherným meandrem Vltavy mezi Řeží a Sedlcem – změnilo, tehdy ještě žádná asfaltka, pěkně po navigaci (to je pro změnu zase plavební termín), kde jsou ještě teď zbytky toho skoro neschůdnýho polygonu ze šutrů; přibylo i pár kiosků, já se tě...