Příspěvky

… a potkáte bohyni.

Obrázek
Nic víc… než že jdete kvečeru Máneskou a potkáte bohyni. Říkáte si… ženská v černejch šatech, takovejch tu je. Asi jo.       Předešla mě, protože Matylda očuchávala nějaký svinstvo… ale všim jsem si jí chvilku předtím. Šla za náma, hrdá a sebejistá, vlastně tou ulicí plula. (A ano, usmáli jsme se pak na sebe, protože krátce předtím jsme míjeli takovej nesouměrnej pár, mládenec o hlavu a půl menší než děvče, on růžovou trvalou a ona pokérovaná takovým tím způsobem „hele, něco mi sem nakresli“, ať si každej má co chce, píšu to jen kvůli popisu toho páru.) Když se pak vzdalovala k Jiřáku – a my furt stáli o toho svinstva na chodníku –, zíral jsem za ní a vzpomněl si, jak snadno bych jí kdysi dávno řekl, že bych si ji chtěl nakreslit (to bych ovšem ani tehdy nesměl držet Matyldu). A myslel bych fakt nakreslit, protože takhle suverénní jsem byl až jako dospělej a (poprvý) ženatej, a jako ženáč jsem byl věrnej a chtěl lidi fakt jen kreslit. A protože jsem zase ženatej, a Šťastně, tak mě napa

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Obrázek
Rumcajs, Dostojevskij, Engels, Da Vinci, Jarda Kukal, ZZ Top, Skalák, … ať připomenu ty nejznámější kolegy. Jde o plnofous a mařenu.      Napadlo mě to s koncem roku 2022 – jak furt dělám s Lábusem ty androše a chodím do Unijazzu na jejich koncerty a křty a setkání –, tak abych si nepřipadal kór blbě, jen s patkou, vylepaným zátylkem (vždycky, když to bylo čerstvě vybraný, připadal jsem si jak nacistickej doktor) a intošským strništěm na bradě. Kdysi jsem byl taky mánička, s culíkem ke kříži a s „francouzskou sponou“ – to tenkrát ještě rostly klukům vlasy, to bylo před tím vejbuchem, rozuměj v Černobylu –, furt jsme to měli pod límcem, abysme nebudili zájem zelenejch mužíků, a otáčeli hlavama tak jako prkenně, vlastně jsme se otáčeli od hlavy k pasu, aby se nám to nevysmeklo. Byla to filozofie, životní názor, poznávací znamení (skoro stejný jako že „somráci“ měli zelenou bundu, důchodky a plyntašku s nakreslenýma logama Sabbatů, Zeppelínů, Slejdů a protiatomáku, kterej si teda občas pl

Zdiby chyby

Obrázek
Jo! Krásnej den, a povedlo se, v detailech víc, než jsem nad skicama čekal. Kupodivu nakonec nejlíp dopadlo exlibris úplně v rohu… ale i ta velká grafika je docela ke koukání (a jasně, že už teď vím, co bych kde udělal jinak a snad trochu líp).  4. 6. 2024 Tahle prvotní spokojenost nepotrvá dlouho, zejtra nebo při podepisování rozřezanejch grafik už zas uvidím to hafo kiksů, co jsem tam napáchal a neodhalil. Petr našel v zápiscích, že ne toluenem, ne acetonem, ale tím největším možným smradem – C6000 – se kopie přenášej na šutr nejlíp.       Přišla řeč i na Aleše (aby ne, ty jeho krásný grafiky v dílně jsou, kam oko padne), když byl včera v Reportérech ČT třikrát obrazem zmíněnej v souvislosti se zpronevěrou desítek mega sokolskou sekretářkou, an odhaluje plakát na slet před sedmi lety… evidentně dostali zaplaceno z tý defraudace (jasně, že ne! Vtip!). Stefan přišel podepisovat grafiku do sborníku o Kafkovi, co vydává Kavka (to je teda kavkárna), a Josef Bolf nakreslil kámen pro tutéž

Společně v Sobotce

Obrázek
Vtipný je, že na plakátku je grafika, která byla použita na obal Bářiny knihy SAMOTÁŘKY. Kdyby mi to trochu myslelo, mohl jsem to zmínit, třeba by tu měla časem autorský čtení. Napřed promlouvali zástupci jičínský galerie a Sobotky, pak o skláři Janu Štohazlovi promluvil Milan Hlaveš, mezitím kytarista s houslistkou hrálo, a na závěr přišlařada i na mě. A tohle jsem tam řekl: Jeremiáš tu asi žádnej není, co? Já jen, že má svátek…    Helejte, prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok. Filipa Jakuba mráz – to obilí plný klas. Filipa Jakuba déšť – to zlá zvěst. Na Filipa a Jakuba koníček trávy naškubá. Na prvního máje déšť, málo sena, žita jest. Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se seno (nebo víno, podle kraje). První květen deštivý – polím a loukám škodlivý. Jestli se Filip a Jakub zasměje, jistě se hnedle čočka zaseje. Na Filipa Jakuba chrousti hučí, o Martině studený vítr fučí. Sešli jsme se tu, protože krásný 200. narozeniny slaví náš oblíbenec, an

Štětce

Obrázek
Leta letoucí koloruju svoje kresby takovým archivním polenem, špičku jsem na něm v tomhle století snad ani neudělal, ať jsem ho cucal jak chtěl. Odřenej pelichající chudák, Rotmarder Kolinsky č. 8 , nedivil bych se, kdyby si pamatoval ještě Hegara. Vyšmrdlal jsem jím všechny karikatury v Reflexu, Hospodářkách i ve Foru24, jen v detailech jsem si pomáhal anglickým Rodneyem č. 1 , max 2, i ty jsou už vypelichaný a s logem jen tušeným. A celou dobu mám v šupleti a stěhujou se se mnou štětce a štětečky parádní (nejspíš od rodičů), jako nový, s chráničema a netknutý, stejně jako krabička perek včetně těch redisovejch, který už nikdy nepoužiju. Tuhle, když Bára začala chodit na kurz kreslení a malování, jsem jí z těch vzácnejch štětců ty snad ideální dal, a přitom mi úplnou náhodou i ty ostatní zůstaly ležet na stole. Helejte… nedávno jsem jeden z nich, tlustoprda Rein Rotmander Kolinsky 8 Fenstel Pinsel , zkusil… a objevil úplně novej level práce s akvarelkama (já teda tvrdošíjně furt použí

Karlička

Obrázek
Ať žije Letná (10×8 cm, lept) To jsou teda náhody… Dneska jsem vezl dva maminčiny obrazy na spolkovou výstavu v Novoměstský radnici. Při předání, zatímco paní vypisovala příjmovej doklad na účastnickej poplatek, koukám na přihlášku vystavujícího, co přišel přede mnou… a to jméno je mi víc než povědomý. Ptám se, jestli tu ještě je. „Ano, nejspíš tamhle vzadu.“ Za chvilku jsem obrazy nesl do zadní místnosti, jak mi bylo řečeno, a tam nějaká paní byla. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli je to ona. „Ano, jsem.“ Byla to ona! A teď to přijde: „Já si Vás pamatuju! Dal jste mi tenkrát takovou grafiku s chlapem v rozevřeném kabátě, protože my bydleli naproti Bílkově vile, tyhle chlapi se po Letné toulali a já to asi zmínila.“ Nebudu vás napínat… „Karlička“ Ryvolová, profesorka ruštiny na Umprum v 80. letech. Nejenže i po tolika letech ví, kdo jsem (a to jsem teda v ruštině nevynikal, koukám do indexu, ruština v prváku se neznámkovala, ani Teorie a metodika, kterou paní Ryvolová učila pátý r

Jiřák

Obrázek
  Činnost stejně oblíbená jako každoroční podepisování novoročenek se začátkem prosince… tentokrát padesátkrát podpis, padesátkrát název a padesátkrát pořadový číslo na přední stranu, a na zadní stranu padesátkrát razítko, a do něj název, rozměr, počet barev, počet kusů, rok, techniku, datum vzniku a jméno tiskaře. Bývaly doby, kdy jsem ty razítka vyplňoval postupně, jeden tisk za druhým… poslední roky to už ale dělám snad jednodušejc: napřed jednu kolonku u všech, pak druhou, třetí, čtvrtou a tak dál. Dřív jsem tam dával ještě štempl s adresou. (Včera to ještě byly na zahřátí čtyři exlibris po padesáti kusech, s pořadovým číslem, podpisem a datumem; razítko se naštěstí dozadu nevejde.) Já mám hlavně odjakživa velikou zálibu v razítkách. Třeba za bolševika jsem měl svoje privátní kulatý razítko, a spousta úředníků a přátel mě tehdy varovala, že kulatý razítko smí mít jen několik státem uznanejch institucí. Sice už občas podlehnu pohodlnosti a nechám si udělat trodat, nicméně stále mám