Pavel Beneš

  31. prosinec je Den coming-outu kreténů, ostrostřelců, kraválomilců a zastydlejch chlapečků s dřevěným samopalem a malým pinďourem. Jsme tady proto, abysme se měli rádi a abysme si dělali dobře, a ne proto, abysme si ubližovali a působili si bolest, ať už fyzickou nebo psychickou. Kdo tohle nechápe a má potřebu kolem sebe střílet a dělat kraval, je prostě jenom nemocnej.      Mě udivuje, kolik jinak a jindy poměrně rozumnejch lidí k týhle formě slavení inklinuje. A kolik z nich nechce pochopit, že Česko za poslední rok přijalo několik set tisíc lidí z Ukrajiny, odkud je vyhnaly podobný zvukový a světelný efekty, pohříchu doprovázený střelama a raketama a granátama a minama. Jim asi nevysvětlíme, že k tradici poúnorovýho Československa a posametovýho Česka patří i radost části populace z kraválu a střílení a strašení se… a že to začíná „štěstím v dětskejch očích“ z prskavek na vánočním stromečku, pokračuje házením dělbuchů při fotbale a molotovovejch koktejlů do oken „nepřizpůsobivejc

Ten flíček u oka, to není myšina  ani žádná jiná prašivina,  a jestli snad něco, tak leda parazit.  Advocate v tubičce by to měl zarazit. Na průjem enterol je pro ni slabota. Jedem dál dietu, zejtra je sobota, Dia Dog'n'Cat po jedný třikrát rejži a kuřátko bude teď jenom žrát. Váží čtvrt centu, teplotu nemá, hárání je doma furt velký téma: hárala, nehárá! Už jim jen voní, chtěli by, ona ne, tak se jen honí. Bez kila dvojku, kasička zvoní…

Když jsem si dneska plnil dávkovač, tyhle platíčka mi vyšly „úplně přesně“.  Jakože ve všech zbejvalo po osmi pilulích (jedna na dnešek, sedm na další tejden). A já si vzpomněl, jak – když jsem byl malej (a ano, i já byl kdysi malej) – jsem k večeři jedl třeba třešňovej kompot a dával jsem si do pusy vždycky dvě třešně, a když to na konci vyšlo „úplně přesně“, cejtil jsem se tak nějak povzneseně a pyšnej na to, že mi to ZASE vyšlo (a jinejm že to tak hezky nejpíš nevychází). Vyšší level pak byl, když jsem si hubu cpal třema nebo i víc třešněma a ve finále to ZASE VYŠLO!… to nirvána (tohle slovo ale tehdy tady nikdo neznal; prostě pejcha) dosáhla vrcholu. Stejně jako s třešněma tehdy to mám teď třeba i s ponožkama, když věším prádlo.

Po mnoha letech čtu zas tuhle nádhernou Suchou Knížku… nebudu ji chválit, ale je fakt skvělá, bezvadná… a nádherně graficky udělaná (Wilgus). Takový se dneska už nedělaj… A tam, na straně 200, je: „Prolog: Školní budova s okrovou omítkou, budova rakousko-uherského vzezření. Hodina náboženství. Pan katecheta je menší, zavalitější, se sklonem k brunátnosti. Vyvolá žáka Karpíška: — Jmenuj mi sedmero hlavních hříchů, Karpíšku.“ A já v duchu pokračuju: Karpíšku, řekni mi něco o hříšku. Anebo ne (ležíce na břichu), řekni mi něco o hříchu. Nejlepší ale bude řešení, řekneš-li mně o rozhřešení. (Jiří Suchý: Knížka, IMPULS 1986; str. 200: ÚVAHA O HŘÍCHU)

Já vím, že je to už nuda… ale já jsem z ní furt štajf. Je to takový naše ňouče, který by nám mladý dávali k hlídání, a my ho rozmazlujem a vůbec s ním děláme líp všechno, co jsme s nima dělali blbě.  Já, jak s ní teď nechodím ven, jsem odkázanej jen na ty období, kdy s ní Bára přijde (střídavá péče o holky, ale to sem nepatří). To bych pak s ní furt blbnul… však taky, jakmile lehnu, abych měl hnátu aspoň chvíli nahoře (protože u stolu to fakt nejde), lákám ji k sobě a přetahujem se o uzel, o moje prsty i o celou ruku, a furt jí něco hážu a ona mi to nosí a pak mi to jako nechce vrátit, ale dlouho jí nevydrží si to syslit a zas mi to čumákem šoupne k dlani. Když jsem u stolu, blbnem taky, ale ne tolik.      Dneska nad ránem (teda, těsně předtím, než začala bublat a a my ji museli vystrkat z postele, aby si ublinkla až v předsíni… a když to šla Bára utřít – mně v tomhle už nevěří –, našla tam i malý hovínko, akorát že nevíme, jestli nebylo větší a Matylda ho zčásti nezlikvidovala sama)…

Bára udělala k obědu skvělý lososový lívance. A k nim se báječně hodí její dnešní setkání s jakousi paní na Vítkově, která jí vyprávěla, že taky mívala labradorku, a že s ní jednou byli někde v penzionu na horách, a v přízemí někdo nechal otevřený okno a ona jím skočila do jídelny, kde byl pro hosty nachystanej švédskej stůl, z něhož byl za chvíli jen ten stůl… a tak si představuju, co se takovýmu labradorovi v tu chvíli asi tak žene hlavou: „Tyvole, no to je paráda! Sem budu chodit častějc! Tolik dobrot a nikde nikdo! A hele, šunka! A sejry! A rohlíky, a koblihy… a slanina? Wow… a helemese, párky! A vejce, a müsli… doma jen koukám, jak je chroupaj… a jogurt! Ten miluju, a pěkně plná mísa!“ atd. atd., záleží na tom? Labradoří ráj… Eden sněden! 

A je to tu opět, teď už jen počkat na vhodný datum a pak to naházet do kastlíku. A zase velká radost… podepisování (5:57 jeden podpis… o minutu a tři vteřiny rychlejc než Jackie Stewart), popisování obálek (a v duchu konverzace s adresátem… no, častějc s adresátkou), štemplování a lepení známek. Letos na tuhle várku padlo – kromě zavčasu nakoupenejch známek B – i celý album známek letitejch, který jsem někde kdysi našel a doteď mi tu v šupleti překáželo. Teď teda překáží dál, ale už je prázdný. Napřed jsem ke každýmu jménu hledal hezký vhodný známky, ale asi tak v půlce jsem to vzdal a začal je tam lepit víc spontánně… a vznikla tak nečíslovaná série uměleckejch dílek, který se za chvilku rozprsknou do světa a ve velký většině – kdo by si taky proboha schovával obálku? (mnohdy i to vevnitř) – v koších nebo kamnech.      Takovej symbol pomíjivosti; někdo se prdí, aby známku navrhl, někdo jinej ji vyrejpe, další ji vytisknou, jiný ji prodaj, někdo ji koupí, olízne a nalepí, známka letí

Ten Everest je moje zasádrovaná nožička, a Matylda leží přesně tam, kde to ruplo a snad to i srůstá. A i kdyby mě to teď bolelo sebevíc, ona může, jakkoli na tom má svůj podíl. Denně si slibuju, jak takhle z pelechu natočím, když s Bárou přijdou a Matylda jelením skokem od dveří vždycky hupne přesně tam, kde je pod dekou můj zasádrovanej kotník… a nevím, jak to dělá, že se vždycky spolehlivě trefí zrovna na něj. Občas teda stihnu zareagovat na klíč v zámku (protože pak jsou to max. dvě vteřiny), ale většinou ne, a ona to vítání vylepšila dneska tím, že na mě skočila (OK), otočila se, ocasem mi upravila pěšinku, hupla na kotník a zas do dveří a k Báře, a pak zas ke mně a na mě. Zlatíčko je to.      A pak mě zalehla a hlídala, abych se nehejbal.      (Neděle minula a nic se mi nestalo… takže jestli tím „do třetice“ bylo avízo posledních dvou karikatur pro TF „z finančních důvodů“ minulej tejden, tak to zas tak moc nebolelo.)      (Kdo se nezeptá, nedozví se. Takže vzadu na zdi František

28. 10. 2022      Matylda má kašel. Ráno tu něco vychrchlala, tak jsem ty blitky chtěl uklidit, uklouzl jsem po nich, rozbil si hlavu, vzal si čistý triko a pak jsem se probral na cétéčku na Karláku. Už jsem doma, otřásl jsem si mozkem a Bára mě musí pozorovat. A Matylda se tváří, že neví, která blije…

Včera měla Bára to čtení. Byla to taková seance, vyvolávaly (protože jedinej chlap seděl hodně daleko a hlídal Matyldu) duchy 50. let.  Nebudu tu chválit, jak bezvadně má žena nejlepší mluvila o práci pro Paměť národa, ani to, jak dlouho vydrží číst. Chválím tu především náchodský čtenářky, který se sešly, koupily si po knize a vydržely poslouchat a povídat si víc jak tři hodiny. A chválím Matyldu, která byla celou dobu úplně v klidu a potichu, snad i spala, jen když Bára přečetla jméno jedný z postav Samotářek (ano, chytrý pochopili, že jedna z postav se jmenuje taky Matylda), otevřela to oko, na kterým si zrovna neležela, a zkontrolovala ten jejich kulatej stůl.      Náchodská městská knihovna sídlí v nádherným baráku, kterej si nechal postavit továrník Cyril Bartoň od architekta Otakara Novotnýho, a muselo to bejt teda éňoňůňo bydleníčko… tohle Bářino soirée se konalo v tehdejším obejváku, a pak jsme ještě ve čtyřech hodinu seděli v kanceláři ředitelky v tehdejší Bartoňově ložnici (

… no, to bysme se dneska asi už dost zlobili. Hodně se toho dá najít o tom, jak nás mobily vlastně zkazily. V mnoha ohledech určitě ano (třeba když vidím, jak si dva mlaďoši spolu píšou přes stůl; nebo když ženská se zvědavým děckem v  kočárku nevnímá jeho signály a palcem prohání svoje stejně pitomý kámošky; a nebo když kluk sedí s hezkou holkou a oba čučej do svejch dlaní; o závislosti na všem, co se v nich – v těch mobilech – dá najít a vidět, ani nepsavě), ale jeden velkej bonus to má: naučily spoustu jinak velmi nekreativních – a namnoze i evidentně nevkusnejch – lidí dívat se na svět očima fotografa, přes foťák. Může to bejt naprostej pablb, a stejně aspoň pár vteřin věnuje tomu, aby ta fotka byla aspoň trochu ke koukání (žišmarjá, samozřejmě nepíšu o těch miliardách giga úplně zbytečnejch fotek!)… bez ohledu na to, kolika filtrama ji pak protáhne. Ostatně i já si stokrát za den řeknu, že TOHLE by byla hezká fotka, akorát že já už jsem trošku zmoudřelej a vím, že pak budu ty fotk

  Šest a půl hodiny tam (co se mohlo zpozdit, to se zpozdilo… vůbec nechápu, kdo pro Český dráhy ty grafikony sestavuje, všechny spoje se zpožděním už vyjížděj), pět zpátky. Tam ve slunci a teple (a ano, já v saku, baloňáku a šáličce, takže hic ještě před nástupem na Hlaváku), zpátky v dešti, ale s krásnou Ukrajinkou přes uličku (vlaku narvanýho k prasknutí; třikrát jsem si přesedal, vždycky se nade mnou objevil někdo s místenkou).      Ty chlapi tak nádherně hráli! A lidi mně zas tleskali, když jsem je předtím párkrát rozesmál, ačkoli jsem mluvil o tátovi, kterej bude mít ve středu první výročí. Báječná paní Floriánová mě napájela strážnickým burčákem a přikrmovala báleškama, a krasná paní Kučerová byla zase tou nejhezčí. Stálo to za tu štrapác, a děkuju za tuhle možnost! - - - - - - - - - - Tohle jsem tam říkal: Není od věci vzpomenout dnešní výročí – totiž krásný 440. narozeniny by dnes oslavila rakouská arcivévodkyně Eleonora Habsburská, a na den přesně před 1260 lety zhruba touto

Ne-li nejhezčí, tak jeden z takovejch, v litografický dílně… celej den k ruce panu Suchýmu (ano, i po pětatřiceti letech si furt vykáme).   Minulej tejden se tiskař Petr zmínil, že nemá nikoho, kdo by panu Suchýmu dneska otíral kámen, tak jsem se hnedka nabídl. Venkoncem celý ty roky si slibujeme, jak spolu uděláme nějakej projekt, tak na to dneska došlo. Tolik legrace jako dneska jsem si už dlouho neužil; furt mu to ohromně pálí, reaguje na každou nahrávku ještě lepším vtipem, a to, že je skvělej vypravěč, se dávno ví. Že je neméně bezvadnej grafik, to se ví už míň. Ale fakt že je… a vtipnej grafik, ve smyslu humoru v litografiích, žádný smutky a skepse a depky jako mnohem mladší autoři, který se tu taky často realizujou.  Celej den co chvíli přemejšlel, jak mi to „ponížení“ (jak se smíchem deklaruje to, že zrovna já mu máčím kámen… „takovej velikán a smáčí mi kámen!“) vrátit. Furt jsme se nemohli shodnout, co vlastně jsem (v týhle roli): Suchý mě nazýval „smáčitel“, Petr „máčitel“. J

Mě ta litografie zase baví!!! Vůbec nechápu, proč jsem se jí těch sedmadvacet let nevěnoval (ale jasně, že vím… kšefty, zodpovědnost, vydělat a něco uspořit, a taky věčnej problém „kam s ním“), je to úžasná neopakovatelná technika… a když mám k ruce tiskaře tak nadšenýho, jako je Petr Korbelář, je to jen čirá radost. Takže hlásím comeback!  Tyhle čerstvý Labradosti třeba nabízím za 4000 korun (vč. 10% DPH a případnýho porta), je jich na světě jen 50 a víc jich už nikdy nebude. Ale taky jsem začal dělat exlibris , abych nějak navázal na tátu, i když jako jeho ty moje mít ambice na úspěch rozhodně nemaj. Ale kdyby někdo chtěl (víc jako sběratelskou akvizici, než jako kumšt na zeď), tak 100 tisků si lze objednat za 4000 korun a 50 tisků za 3000 . Platba předem (dostanete fakturu, prosím o celou adresu), objednávky prosím na pavelbenes1960@gmail.com s případným přáním motivu nebo textu jinýho než „exlibris jméno příjmení“.  Najbrta vzadu si nevšímejte, já jsem důležitej! Labradosti, 3

Takže, milí zpocení přátelé… sranda s klimatizací stála nakonec třiapadesát litrů, protože: napřed se – světe, div se! přesně měsíc po vypršení záruky – zadřel kompresor, a to tak, že šponama zničil celej systém AC (pokud vám pravidelně kontrolujou klimatizaci, tak si nemyslete, že kontrolujou náplň a systém, kdepak… jenom jestli funguje). Dobrá, za třicet to bude v cajku (začátkem června). Pak za čtyřicet, a pak za třiapadesát (ale jen ten agregát, bez práce)… naštěstí to technikovi, kterej vypadá jako Kanyza zamlada a mluví jako Vašek Marhoul, nedalo, „přece jim nedáme padesát hadrů za nějakou klimošku“, a našel alternativu za pětatřicet, a s prací to dalo bratru pětačtyřicet. Sláva, byla to moje chyba, co nadělám. V srpnu jsme v těch hicech vyjeli do Normandie, a za hranicema lup!, a teplej vzduch, a tak to bylo celou dobu (Bára to popisovala, „jako kdybych měla celou dobu puštěnej fén“). Po návratu jsem zajel do servisu, jakože reklamace. Měli to tam tři dny. Den s tím jezdili, a p

Tak jsme zas byli zalejvat kytky… ať jsem vešel kamkoli, Matylda si někde sedla a čučela (akorát na ten stůl jsem jí pomohl, a ne, fakt neváží už dvacet kilo, ale nejmíň metrák).  „Ale pod tou babičkou Sandtnerovou bys ten jazyk vyplazovat nemusela,“ myslel jsem si nahlas, ale zbytečně. Já s ní vůbem mluvím vlastně furt, všechno, co se mi žene hlavou, jí říkám. Ostatně, ona mně taky… Z obejváku je vstup na terasu, tam se zalejvá hadicí. Chvilku tam oplendovala, a pak najednou zmizela uvnitř, nebyla tam nijak dlouho, ale nedalo mi to a vešel tam, a koukám, nějakej žmolek sbírá z koberce a tváří se zas jak debil. „Pusť to!“ přikazuju, a ačkoli venku s klackama a zátkama a holubíma perama to docela funguje, tady ne.  „Matyldo, pusť!“ jsem fakt už hodně přísnej a sahám do kapsy, což většinou zabírá, protože tam mám mňamky za odměnu. Nic. Sveřepej pohled pitomce a postoj „já tu přece vůbec nejsem“. Jakmile jí neplandá jazyk z tlamy, je jasný, že tam něco syslí. „Koukej to pustit! Vyplivni t

Ten její pohled… kdyby uměla mluvit a při tom kukuči ještě říkala nějaký přání, má mě na kolenou a po těch starejch kolenou jdu to přání splnit. Ale taky jsem si uvědomil, jak je zvídavá: U nás doma, čímž myslím dobu se svou rodinou (1990 a dál), byla nahota tak nějak normální… ne že bychom se se ženou doma nějak producírovali nahatý, to ne, ale nestyděli jsme se. Ale nepamatuju se, že by na mě někdy někdo koukal tak zvědavě, jako Matylda. Když se sprchuju, vždycky se stulí na podlaze vedle vany, a když se snažím vylézt, mám vždycky problém najít tou bosou mokrou nohou místo, kde není ona. A v tu chvíli se probere a začne si mě zespodu strašně zvědavě a zvídavě prohlížet, a je to pohled, jakej jsem dosud nezažil. Takhle nějak asi vypadám, když stojím pod nějakou ohromnou konstrukcí a divím se, proč to někdo vymyslel a postavil a co je to vlastně za nesmysl ta věc uprostřed. Takovej ten pohled, kterej říká: „Nemusím rozumět všemu.“ (Protože se běžně nesprchuju s foťákem, cvakl jsem jine

Matylda mi ráno vlastnohubě utrhla v Riegráku narozeninovou kytku a přinesla mi ji, ale pak ji v posteli rozcupovala, takže sorryjako, ale není doklad. A pak zkontrolovala naši cvičenku, jestli nešidí asány, a chvilku si opalovala prdel.

  Tenhle víkend byl pro Matyldu v mnoha ohledech náročnej na vzdělání. Zjistila, že: kosti ze dvou kuřecích čtvrtek se dají zhltnout za deset vteřin a za další dvě nasadit oblíbenej výraz debila „já nic, já zlatíčko“; žádnej odpadkovej koš není vymyšlenej tak, aby se neotevřel, když se najednou sám od sebe převrhne; kočka se chce honit; za hovno u dveří se netrestá, když se udělá v noci krátce po venčení a Pavel chce už spát; za hovno u dveří se netrestá, když se udělá ve tři ráno a dál spát chtěj úplně všichni; ani za hovna dvě za noc se netrestá; hovno se stane, když se vymáčkne do čerstvě zrytýho záhonu; na venkově jsou super bufáče, kterejm lidi říkaj kompost; na venkově si lze pokecat s ostatníma na dálku, a občas se přidaj i ovce nebo nepodojený krávy; KE MNĚ znamená příchod kohokoli a pochvalu; SEDNI, LEHNI nebo ZŮSTAŇ jsou další slova, který lidi říkaj úplně zbytečně, a ne a ne to pochopit (lidi); dieta je fajn, hlavně kvůli tomu kuřeti; pro ni uděláme cokoli, jen když už nebud