Kdyby ty mobily nebyly…

… no, to bysme se dneska asi už dost zlobili.

Hodně se toho dá najít o tom, jak nás mobily vlastně zkazily. V mnoha ohledech určitě ano (třeba když vidím, jak si dva mlaďoši spolu píšou přes stůl; nebo když ženská se zvědavým děckem v  kočárku nevnímá jeho signály a palcem prohání svoje stejně pitomý kámošky; a nebo když kluk sedí s hezkou holkou a oba čučej do svejch dlaní; o závislosti na všem, co se v nich – v těch mobilech – dá najít a vidět, ani nepsavě), ale jeden velkej bonus to má: naučily spoustu jinak velmi nekreativních – a namnoze i evidentně nevkusnejch – lidí dívat se na svět očima fotografa, přes foťák.

Může to bejt naprostej pablb, a stejně aspoň pár vteřin věnuje tomu, aby ta fotka byla aspoň trochu ke koukání (žišmarjá, samozřejmě nepíšu o těch miliardách giga úplně zbytečnejch fotek!)… bez ohledu na to, kolika filtrama ji pak protáhne.

Ostatně i já si stokrát za den řeknu, že TOHLE by byla hezká fotka, akorát že já už jsem trošku zmoudřelej a vím, že pak budu ty fotky v mobilu sjíždět a nad každou ztratím čas přemejšlením, jestli si ji ještě nechám, nebo ji smáznu rovnou. Takže devětadevadesátkrát ten mobil nevytáhnu, ale jednou jo a možná to je jen další zbytečná darda megabajtů, ale já mám dobrej pocit, že jsem si něco zachytil a že mám něco, co jsem viděl jen já (i když to večer nejspíš smažu).

S tím má leccos společnýho i to, že mě neba fotit něco, co je už milionkrát vyfocený (teda, kromě hub, psa, manželky, západu slunce, mraků a asi tisíce dalších banalit), a tak to mám i u kreslení: přijde mi zbytečný kreslit třeba barák, jehož fotky už dávno existujou, narozdíl od lidí, který kolem jdou nebo před ním v kavárně poseděj jen pár minut a pak už třeba nikdy. I proto už mě taky tak moc (vlastně vůbec) netankuje obrážet ve světě pamětihodnosti a místo toho vydržím hodiny sedět u kafe před bistrem a čumět na lidi a situace a chvilky, který se prostě už nikdy nezopakujou (vyjma Deža, kterej ví). A někdy vytáhnu mobil, abych si ten okamžik aspoň do večera zachytil, a nebo skicák, když je to třeba hezká a zajímavá ženská.

Jo, a taky – a i to je vliv mobilů a s nima souvisejících sociálních sítí – ve chvíli, kdy něco fotím, už se mi hlavou žene, co zhruba k tomu napíšu, protože se s těma svějma okamžikama rád chlubím, přestože vím, že vlastně nikoho nezajímaj a nezajímám, protože takovejch jako ty fotky nebo já jsou miliony.

Tak třeba tenhle úplně zbytečnej záběr dvou plastovejch kelímků má 2,6 MB…