Sytý hladovému (po umění) nevěří
O vztahu veřejnosti k umění jsem se přesvědčil sám: momentálně mám výstavu v jisté galerii v prvním patře nádherného domu, v jehož přízemí je restaurace. V galerii je – kromě výstavy jakéhosi Beneše – ještě expozice o obci a hlavně fantastická sbírka známého a skvělého českého malíře, který ji galerii před svou smrtí věnoval. O tom, že ve druhém patře onoho domu je necelá stovka pokladů jinde nevídaných, se ovšem návštěvník nedozví. Resp. dozví, pokud mine restauraci * a najde jakýkoli důvod nejít k záchodům, ale nijak označeným schodištěm do prvního patra, kde mu to v pokladně asi řeknou. Protože pokud neřeknou, nedozví se to ani tady, a je jen na něm, zda se odváží sám ze své vůle vystoupat ještě výš jakýmsi schodištěm do podkroví, kde ta senzační sbírka je nádherně vystavena. * Zde je ovšem zádrhel. Restaurace sice nenabízí nic, co nelze pozřít v kdekteré okolo: svíčkovou, řízek, ovocný knedlík, vývar… menu se trochu obměňuje, zatímco poněkud dřevní forma samoobsluhy na základě