Pavel Beneš

Já jen, že to byl nádhernej den. Sice jsem zas nezbohat, ale dějou se horší věci… děkuju kamarádům, že se u mě sešli (a Sašovi zase za krásný fotky s nějakým starým zhroucencem), a za spoustu nádhernejch setkání s překrásnejma lidma (hlavně ta modrooká paní, pamatuješ si ji, Milane? Nebo ty blonďatý dvojčata s úplně stejně krásnou maminkou), a za bezva sousedy. A když k tomu připočtu fakt dobrý kafe, slunce a Berounku za zády, nemohlo to bejt hezčí a lepší, a doufám, že příště si to tamtéž zopakuju. Za čtvrnáct dní budu veletržit v Havelbrodě, a pak v listopadu v Knižních lázních v Mariánkách, v prosinci v Pardubicích a Litomyšli, a možná i na Knihexu (když sečtu účastnický poplatky, tak snad abych se vyprodal… ještě že mám ty CD Křiku, ty mě držej). Na to, odkud dvakrát zavanul ten silnej odér psích exkrementů, jsme nepřišli (ale já to pak cejtil ještě cestou, mezi Roblínem a Karlíkem). Jo, a nakreslit nikdo nechtěl. Časy se mění… Štastní senioři… Nakresleno se nep...

  Včera jsem v dílně dal NAKRESLENO kolegovi a příteli Jiřímu Suchýmu. A až mě udivilo, jakou měl radost a jak byl dojatej.   Dárkem jsem ho vyrušil z psaní hry, na kterou ale nad knihou na hodně dlouho zapomněl, zvlášť když jsem mu ukázal dvoustranu kreseb ze Semaforu, kde jsem v roce 1987 kreslil na zkouškách Vetešníka. „Jéje… Datel…,“ hlesl a ty jednotlivý tváře hladil prstama a pak už jen mlčel. Připomíná mi tátu: nejen těma bílejma řídnoucíma vláskama, ale třeba i tím, jak mu sedí brejle na nose nakřivo. A očima, těma odjakživa – úplně stejnej pohled, stejná pomněnková modř a stejnej zájem o všechno, co se děje kolem. Neumím si v takovejch chvílích říct o společnou fotku, nebo i jen vytáhnout mobil a vyfotit si nás. Nějak mám pocit, že bych aranží tváří narušil intimitu okamžiku, anebo možná si ten zážitek chci nechat jen pro sebe. Na jednu stranu se nemůžu chlubit setkáním se s celebritou (mj. Cale s Rauschenbergem v Bobúru, Kylián v LaFabrice, Forman, Havel, Mejla Hlav...