Pavel Beneš

  Zvykl jsem si cvičit a když se svobodně rozhodnu, že teda budu, protože jsem se na to včera stejně svobodně vyprd a že mi dělá dobře, když mě maminka chválí, jak jsem důslednej, tak teda začnu. Používám skvělou appku Fitify (sám od sebe bych se nutil těžko, je to jak s učením se jazyků… nebejt Duolinga, jsem furt stejně anglicky pasivně-poloaktivní), takže tu zapnu – „Welcome to Fitify!“  uvítá mě dívčí hlas –, vyberu muziku (Yoga & Relax v přifařený Spotify), samo se mi zapne soustředění CVIČÍM, takže se mě nikdo nedovolá a necinkaj mi notifikace, zklidním mysl a začnu rozcvičkou ( „aby se předešlo zraněním“ ).      To je vždycky párminutová série protahovacích cviků, ale už teď soustředím svou mysl na… a ne, na sebe a svoje tělo ne, protože – a o tom tenhle text je – támhle v horním rohu je nějaký svinstvo. Řeknu si, že jen co docvičím, vymetu ho. „The warm-up is over,“ řekne slečna Fitify a začíná hlavní sada cviků. Dokud stojím, je to dobrý. Když si mám k nějakýmu cviku lehn

  Mě se ten STATUS UMĚLCE zas tak moc netýká… za rok jdu do důchodu, dělám víceméně jen to, co chci, nejsem svázanej zodpovědností za nasycenou rodinu, s výší mandatorních plateb státu už se nějak dopopasuju.  Týká se ovšem třeba mý báječný ženy-spisovatelky nejšikovnější, která není ještě ani v půlce, maká jak blázen (nebo jako já v jejím věku), aby bylo dost na pozdějc… a týká se v umění činný generace mejch dětí, ktera za současnej stav může ještě míň než generace moje, protože přes všechnu jejich snahu jim erár nedovoluje dokázat světu, co v nich je, a musej se držet nad vodou jako pinglové, kurýři nebo nešťastníci na pracáku. Vůbec proto nezávidím dnešním mladejm umělcům, začínajícím v tomhle divným nenormálním světě, kterej jsme si pro ně my představovali jako hezkej, svobodnej a tvůrčí.      Možná máme my starší mindrák, že jsme byli za bolševika chudáci nesvobodný, svázaný režimem a ideologií a nemohli to, co můžou mladý dneska… jenže já mám pocit, že tehdy jsme mohli – a to i